Vzdechu půl

Григорій ЧУБАЙ: „Коли до губ …“

Když k tvým rtům chy­bí vzde­chu půl,
když k tvým rtům chy­bí půl kro­ku,
tvé zro­nič­ky jsou utka­né z údi­vu;
tak mod­ro a širo­ko ve tvém zraku

Šeptneš něco okouz­le­ně a tiše,
ten šepot mod­ře do mé duše kro­jí;
A pak najen­dou nevím, jak se dýše,
a mé nohy zapo­me­nou, jak se stojí

A čer­ný pták, navždy tvůj, vzle­tí,
a mou jis­to­tu sebou odná­ší,
a dál zbý­vá ten půl­krok, co před tím,
a půl vzde­chu se v mém krku zaráží

Tvé zro­nič­ky jsou utka­né z údi­vu,
a mod­ro a širo­ko ve tvém zra­ku,
když k tvým rtům chy­bí vzde­chu půl,
když k tvým rtům chy­bí půl kroku.


K ces­to­pi­su ješ­tě jed­na ukrajinská.

Zimní kampaň (Київ) – dny třetí a čtvrtý

Sobotu jsme zapo­ča­li u Zlaté brá­ny, pozůstat­ku původ­ní­ho his­to­ric­ké­ho opev­ně­ní měs­ta – ako­rát to teda není původ­ní his­to­ric­ký pozůsta­tek, ale rekon­struk­ce z osm­de­sá­tých let pod­le odha­du sta­va­řů, jak to asi moh­lo vypa­dat. Alespoň půdo­rys by měl ovšem být věr­ný, a i jen pod­le něj je jas­né, že to kaž­do­pád­ně byla půso­bi­vá stav­ba. Musím se podí­vat, jak vel­ké byly měst­ské brá­ny v Praze… 

Dále jsme se vyda­li cen­t­rem měs­ta, a urči­tě už jsem zmi­ňo­val, že je Kyjev plný stree­tar­tu – nedá se mu vyhnout, a kdy­bys­te se náho­dou poku­si­li, tak zkrát­ka nemů­že­te odmít­nout, když si vás odchy­tí míst­ní babič­ka a přes jazy­ko­vou bari­é­ru vám radost­ně uka­zu­je, ve kte­ré uli­ci uvi­dí­te Putina nakres­le­né­ho jako sata­na. Na kyjev­ských fasádách však bují i zce­la jiné, zce­la uni­kát­ní a krás­ně své­byt­né umě­ní – pře­stav­by bal­kó­nů. Už jsem se o tom chtěl zmí­nit prv­ní den, ale sko­ro kaž­dý dal­ší krok měs­tem zde ský­tá nové a nové fas­ci­nu­jí­cí výje­vy toho­to tra­dič­ní­ho rysu kyjev­ské kul­tu­ry. Balkon si tady pře­sta­vu­je kaž­dý, a zdá se, že je zásad­ní otáz­kou cti být ori­gi­nál­ní a neko­pí­ro­vat výtvo­ry sou­se­da, tudíž je kaž­dý bal­kon v uli­ci jiný. Ty slab­ší kous­ky se spo­ko­jí jen se změ­nou barev a zábrad­lí, ale jsou napros­to zahanbe­ni sku­teč­ný­mi artis­ty, kte­ří zde bal­ko­ny pře­tvá­ří na hoto­vé domov­ní pří­stav­by, kte­ré z fasády ční nad uli­ci jako jaká­si archi­tek­to­nic­ká hál­ka, a při­dá­vá maji­te­li urči­tě ale­spoň deset čtve­reč­ních met­rů obyt­né­ho pro­sto­ru. Dnes byl asi nej­ú­žas­něj­ší výtvor spo­je­ní hned dvou bal­ko­nů ved­lej­ších bytů v pro­dlou­že­ní poko­jů přes celou šíři domu – ale pro­to­že to už oprav­du vlast­ně nebyl vůbec žád­ný bal­kon, ale vět­ší byt nepa­su­jí­cí do zbyt­ku budo­vy, a pro­to­že bal­kon v Kyjevě je pros­tě nut­ný základ, bez kte­ré­ho nelze pořád­ně žít, tak si tvůr­ce na tomhle obřím zazdě­ném mega­bal­ko­nu upro­střed udě­lal pře­ču­hu­jí­cí bal­kó­nek. Nádhera. Sousedi urči­tě musí zele­nat závistí.

Dále jsme si z vyhlíd­ky všimli, že pod úpa­tím staré­ho měs­ta sto­jí rus­ké kolo, no a to už je naše tra­di­ce, tak­že dal­ší směr byl jas­ný, i když jsme se jej roz­hod­ně nedr­že­li zrov­na pří­mo­ča­ře, viz fot­ky nafo­ce­né po ces­tě. Minimálně bych asi mohl zmí­nit dva havra­ny, kte­ří žijí ve voli­é­ře zastr­če­né v jed­nom z nená­pad­ných vni­t­rob­lo­ků. Okamžitě nás nau­či­li apor­to­vat – já samo­zřej­mě četl, že jsou chytří, ale stej­ně mě to pře­kva­pi­lo. Oni si z nás vylo­že­ně děla­li prču! Bylo mi jich však doce­la líto, vypa­da­li znu­ze­ně. Popravdě, jest­li něco oprav­du nechá­pu, tak je to nápad zavřít ptá­ka do kle­ce. Proč?! Já nemůžu lítat, tak ty taky ne? Bah.

Na rus­ké kolo jsme se napros­to omy­lem dosta­li na čer­no, a jízdu nám dopro­vá­ze­la malá ukra­jin­ská paní, kte­rá na náměs­tí zpí­va­la napros­to neu­vě­ři­tel­ným hla­sem. Nechápu, zda měla v suk­ni scho­va­nou zvu­ko­vou apa­ra­tu­ru, kte­rou tady necha­la Metallica, ale přes její zpěv nešlo sly­šet vlast­ní­ho slo­va, a nesl se přes celou čtvrť. Navíc tedy zpí­va­la krás­ně – jinak by to asi bylo doce­la nemilé.

Další zastáv­kou bylo muze­um Černobylu. Do samot­né­ho Černobylu jsme se nevy­pra­vi­li – jis­tě že by mě zají­mal, nicmé­ně je to na dýl, je to za víc, a asi si jej nechám jako samo­stat­ný výlet s pořád­nou pří­pra­vou. Muzeum však bylo taky doce­la zají­ma­vé – mno­hem bohat­ší než muze­um holo­do­mo­ru, i když pře­lo­že­no taky neby­lo zda­le­ka vše, ale ješ­tě ne úmor­né. O samot­né kata­stro­fě se člo­věk nic moc nové­ho nedo­zví, ale fot­ky toho, jak vypa­dal Černobyl před havá­rií, sto­jí za vidě­ní. Doporučuji, i když je tro­chu z ruky.

Pak jsme se vrá­ti­li na Maidan a zašli se podí­vat na resi­den­ci pre­si­den­ta – pro­sím vás, to nesmí­te vyne­chat, pro­to­že ukra­jin­ský pre­zi­dent síd­lí v budo­vě, kte­rá je napros­to jas­ně síd­lo zlé­ho čer­nok­něž­ní­ka. Bohužel jsme k němu dora­zi­li už za šera a nepo­ved­lo se mi zachy­tit žád­nou výstiž­nou fot­ku, nicmé­ně když se k domu blí­ží­te ze zápa­du, z pod kop­ce, tak se nad vámi tyčí jako šedá věž, a zástu­py děsi­vých chr­li­čů vás ze všech říms bed­li­vě sle­du­jí, jen na Vás sko­čit. Architekt, kte­rý si jej jako rezi­den­ci na začát­ku minu­lé­ho sto­le­tí posta­vil, byl.. lehce extra­va­gant­ní, a když se pak dům dostal do majet­ku stá­tu… No řek­ně­te, vy bys­te jako pre­zi­dent odo­la­li? Já roz­hod­ně ne.

Poslední večer v Kyjevě jsme skon­či­li v dal­ším z taj­ných barů, do kte­ré­ho se dá dostat výta­hem pří­mo z Majdanu. Je to – samo­řejmě, jak jsem říkal – stej­ný pod­nik jako taj­ný bar ve Lvově, na kte­rý jsme vzpo­mí­nal v úvo­du ces­ty, musím ovšem rov­nou říct, že tenhle je dost jina­čí zále­ži­tost. Ano, je taj­ný, ano, je potře­ba hes­lo, ale uvnitř je to běž­ná lep­ší restau­ra­ce – roz­hod­ně zde nebě­ha­jí žád­ní par­ti­zá­ni, a člo­věk dosta­ne por­ce­lá­no­vý talíř, ne obi­tý hli­ní­ko­vý ešus. Inu, nemů­že být všech­no perfektní.

Nemůže být ani všech­no bez kon­ce, a dal­ší ráno jsme si tedy při­vsta­li roz­lou­čit se s Kyjevem brzkou pro­cház­kou po Hydroparku – sovět­ském akva­par­ku na jed­nom z dně­per­ských ost­ro­vů. Bylo zata­že­no, zima, mrho­li­lo, mimo sezó­nu a park svá nej­lep­ší léta už pře­stá­vá pama­to­vat, nicmé­ně potka­li jsme pár odhod­la­ných otu­žil­ců a já mohl oce­nit, že Dněpr je oprav­du doce­la vel­ká řeka. Pak jsme se zasta­vi­li dát si na sní­da­ni posled­ní bor­šč, a vza­li si taxí­ka na letiš­tě, kde jsme měli posled­ní bod pro­gra­mu – Žuljanské letiš­tě má totiž doce­la roz­sáh­lou expo­zi­ci sovět­ské avi­o­ni­ky. Byla oprav­du leza­vá zima, a leta­del bylo hod­ně, nicmé­ně za shléd­nu­tí urči­tě sto­jí mini­mál­ně vrtu­l­ník Mil Mi-26, nej­vět­ší heli­kop­té­ra, kte­rá kdy byla séri­o­vě vyrá­bě­na – ono to na fot­kách tolik neza­pů­so­bí, ale pro­bo­ha, to je neu­vě­ři­tel­ně obrov­ská věc! Obávám se ale, že tohle bude za tou­to kapi­to­lou teč­ka. Hodně vel­ká teč­ka, jakou si Kyjev urči­tě zaslou­ží, a, musím při­znat, i hod­ně opož­dě­ná – posí­lám posled­ní část kyjev­ských zápis­ků takřka s roč­ním zpož­dě­ním – ale když ono v roce 2020 stej­ně moc ces­to­vat nešlo. Tak ať se to zase zlep­ší! Bon voyage!

Zimní kampaň (Київ) – den druhý

Ráno jsme se vyda­li na dopo­ru­če­né sní­da­ňo­vé menu restau­ra­ce Kyiv Chicken – musím říct, že bylo dob­ré, byť ne nějak závrat­ně lev­né, a se zásad­ní výjim­kou co se čaje týče: Louhoval jsem ho půl hodi­ny a pořád to byla ako­rát hor­ká voda s jem­ným náde­chem do žlu­ta. Je to zvlášt­ní, čekal bych, že když je Ukrajina pře­ci jen – a teď mi pro­sím Ukrajinci odpusť­te – když je Ukrajina sko­ro Rusko, tak tady pře­ci budou mít dob­rý čaj, to se snad rozu­mí. Inu, nema­jí. Ochutnával jsem jich něko­lik, a všech­ny vypa­da­ly, voně­ly a chut­na­ly jako by se tam máčel kla­cek. Nakonec jsem to vzdal a čaje si pře­stal dávat. Naštěstí tady ser­ví­ru­jou kom­po­ty – v míst­ním podá­ní jde jen o ten nálev, ovo­ce v tom neplave.

Což je tedy samo­zřej­mě šoku­jí­cí, ale je to vlast­ně jen odbočka – proč o naší sní­da­ni vůbec píšu je jiné zají­ma­vé pozo­ro­vá­ní: Na Ukrajině, když už máte pení­ze na ote­vře­ní restau­ra­ce, tak oči­vid­ně máte na ote­vře­ní dal­ších dese­ti restau­ra­cí se stej­nou znač­kou, a taky to udě­lá­te. Všechno jsou tady řetěz­ce, a vlast­ně jsme za celou dobu asi jed­li jen ve třech pod­ni­cích. Nejsem si jis­tý, proč tomu tak je, ale už ze Lvova mám pocit, že Ukrajinci zkrát­ka nema­jí žád­nou tra­di­ci hos­po­dy, a ty jsou tady vlast­ně oprav­du jen mód­ní výstře­lek pro turis­ty – a míst­ní, kte­ří chtě­jí být svě­to­ví. Taky že všech­ny restau­ra­ce jsou rela­tiv­ně dra­hé, (tedy, pro nás jsou to oby­čej­né ceny, ale jejich prů­měr­ný plat je opro­ti Praze polo­vič­ní,) a roz­hod­ně se nezdá, že by se do nich běž­ně cho­di­lo na oběd. Kam se, zdá se, cho­dí, je míst­ní řetě­zec rych­lých bis­ter Puzata Chata, kte­ré poprav­dě mohu jen dopo­ru­čit – za pár korun nabí­zí u pul­tí­ku spous­tu růz­ných ukra­jin­ských jídel, a co jsme si dali bylo i oprav­du dob­ré, žád­ný osliz­lý mekáč. Měli jsme samo­zřej­mě při této výpra­vě oprav­du širo­kou degusta­ci míst­ních bor­š­čů, a Puzata se nene­cha­la nóbl pod­ni­ky nikterak zahanbit.

Po vydat­né sní­da­ni jsme koneč­ně sehna­li info­cen­t­rum a mapu, a vyda­li se tedy řád­ně turis­ti­čit do Pečerksé lav­ry (tzn. jes­kyn­ní kláš­ter, či spíš kláš­ter jes­kyn­ní). Cesta vede ze sta­ni­ce met­ra Arsenalna, kte­rá je nej­hlub­ší na svě­tě (107 met­rů), kolem památ­ní­ku holo­do­mo­ru, kte­rým bol­še­vi­ci zavraž­di­li 4 mili­o­ny lidí – kdy­bys­te náho­dou nevě­dě­li, oč se jed­ná, tak v roce 1932 sově­ti zaba­vi­li Ukrajincům všech­no jíd­lo (včet­ně osi­va na dal­ší rok), a necha­li je pomřít hla­dy. Co mi na tom při­jde nejmra­zi­věj­ší je, jak dlou­ho to trva­lo – nej­vět­ší vlna smr­tí při­šla v létě 1933, kdy z lidí zbý­va­li už jen kost­ry. V září do škol­ních lavic v nej­hůře posti­že­ných oblas­tech údaj­ně nedo­ra­zi­la ani polo­vi­na dětí. Zabavené obi­lí Stalin pro­dal Západu a vyzbro­jil si za to armá­du. Až do pádu SSSR to bol­še­vic­ká pro­pa­gan­da cen­zu­ro­va­la… No, ehm, pořád je mi z té před­sta­vy zle. Pod památ­ní­kem se nachá­zí muze­um, a byť nepat­ří k těm nej­lep­ším – expo­zi­ce sestá­vá takřka výhrad­ně z doku­men­tů psa­ných azbu­kou, a ang­lic­kých popis­ků je pomá­lu – tak dopo­ru­ču­ju se zasta­vit u video­ta­bu­lí s nahráv­ka­mi svěd­ků – ty titul­ky mají a jsou zda­le­ka to nej­sil­něj­ší a nejinformativnější.

Samotná lav­ra je, v prvé řadě, obrov­ská – v počtu cibu­lí by míst­ní stře­chy snad před­či­ly i leckte­ré­ho nizo­zem­ské­ho pěs­ti­te­le tuli­pá­nů. Bloudili jsme v ní přes dvě hodi­ny, a to jsem nás chtěl jen pro­vézt skrz (bohu­žel to úpl­ně nejde, are­ál není tak doce­la prů­cho­zí). Také je od deva­de­sá­tých let zno­vu čin­ná: co chví­li potká­te řehol­ní­ka, kte­rý si to sviž­ně štrá­du­je stá­le doko­la tam a zpát­ky – což mi tedy při­jde jako super způ­sob mod­lit­by, roz­hod­ně zdra­věj­ší, než u toho kle­čet. Co se těch jes­kyn­ní týče, pous­tev­ní­ci jich tady vyhlou­bi­li údaj­ně spous­ty, my jsme však šli jen do té asi turis­tic­ky nej­frek­ven­to­va­něj­ší – spíš než jes­ky­ně je to pár tune­lů vydla­ba­ných do ská­ly, ve kte­rých leží sar­ko­fá­gy mrtvých sva­tých mužů, ale super je, že tam není elektři­na, a tak si u vstu­pu musí­te mís­to vstu­pen­ky kou­pit svíč­ku, kte­rou si pak sví­tí­te. Bylo by to úžas­ně atmo­sfé­ric­ké, nebýt toho, že jsou tune­ly doce­la malin­ké a prou­dí do nich zástu­py lidí. Na dru­hou stra­nu, svíč­ka sto­jí 3 koru­ny – a před vcho­dem je zda­le­ka nejš­ka­red­ší bet­lém, kte­rý jsem kdy kde spat­řil. Bohužel jsem zjis­til, že jej nemám vyfo­ce­ný, ale je to neu­vě­ři­tel­ný záži­tek. Už samot­ná bud­ka, ve kte­ré je insta­lo­va­ný, se svým plas­to­vým vzhle­dem lev­né­ho nevkus­né­ho pří­stav­ku k oko­losto­jí­cím honos­ným kos­te­lům úžas­ně neho­dí, ale že je uvnitř kaž­dý figu­ra napros­to jiné­ho pro­ve­de­ní, sty­lu a ba i měřít­ka, tak­že se za nepro­porč­ně malým dře­vě­ným Josefem a hadře­nou Marií tyčí gigan­tic­ká plas­to­vá krá­va, někte­ré oveč­ky jsou ply­šo­vé, a samot­né jezu­lát­ko je tako­vá ta sta­rá gumo­vá mrka­cí panen­ka z horo­ro­vých fil­mů… No, zkrát­ka, 5/5, dopo­ru­ču­ju. Zároveň ješ­tě musím zmí­nit, že se v are­á­lu nachá­zí muze­um díla Mykolaje Syadristyho, kte­rý tvo­řil mik­ro­mi­ni­a­tu­ry, a i když se táta nejdřív zdrá­hal, že se mu do něj moc nechce, že to nezní zají­ma­vě, a že na to stej­ně bez brý­lí neu­vi­dí, nako­nec to roz­hod­ně stá­lo za to. Miniatur je tady sice jenom asi tucet, ale jsou oprav­du fas­ci­nu­jí­cí – kara­va­na vel­blou­dů i s pyra­mi­dou v uchu jeh­ly, Malý princ na špend­lí­ku, nebo růže v lid­ském vla­su – a mik­ro­sko­py se dají ost­řit, tak­že se s brý­le­mi být nemusíte.

Pokračujíce stá­le stej­ným smě­rem jsme se vyda­li k soše Matičky vlas­ti, kte­rá samo­zřej­mě nesmí na památ­ku „vel­ké vlas­te­nec­ké vál­ky“ chy­bět v žád­ném pořád­ném měs­tě býva­lé­ho SSSR, a v Kyjevě má kon­krét­ně 62 met­rů (s pod­stav­cem 102), a hra­vě tak str­čí do kapsy Sochu svo­bo­dy – bohu­žel, veřej­nos­ti je momen­tál­ně uza­vře­ná, a tak tro­chu to vypa­dá, že je to doce­la dlou­ho­do­bý stav. To ale nezna­me­ná, že jsme byli zkla­ma­ní – nebo tedy ale­spoň já nebyl, pro­to­že pod oce­lo­vým gigan­tem se nachá­zí podob­ně pře­hna­ný beto­no­vý kom­plex gro­tesk­ně sovět­ských oslav­ných plas­tik, a ty roz­hod­ně dopo­ru­ču­ju. Je tam všechno.

Po ces­tě k památ­ní­ku se dá samo­zřej­mě pro­hléd­nout sbír­ka vojen­ské tech­ni­ky – včet­ně expo­zi­ce zaja­tých rus­kých stro­jů doklá­da­jí­cích pří­tom­nost Putinových vojá­ků na Donbase – ale dopo­ru­ču­ju zabo­čit k Muzeu lokál­ních kon­flik­tů: je to totiž muze­um všech těch válek, o kte­rých sově­ti zásad­ně tvr­dí, že s nimi nemě­li nic spo­leč­né­ho. Což je tedy už samo o sobě his­to­ric­ky zají­ma­vé, ale krom toho výsta­va není o vojen­ské tech­ni­ce nebo tak­tic­kých ope­ra­cích, ale o těch mla­dých rekru­tech, kte­ré Svaz posí­lal pro­sa­zo­vat své mocen­ské zájmy po celém svě­tě. Expozice není zas tak ohrom­ná, ale za těch dva­cet korun roz­hod­ně sto­jí. Což je tedy mimo­cho­dem jed­na z věcí, nad kte­rý­mi pře­mýš­lím celou dobu – když vstup­né do muzea je 20 korun, a v muzeu je hlí­dač, dvě pro­da­vač­ky líst­ků, dvě paní hlí­da­jí­cí expo­zi­ce uvnitř, a uklí­zeč­ka… Kolik tak asi můžou dostá­vat zapla­ce­no? To samé v met­ru, kde na kaž­dém začát­ku a kon­ci eska­lá­to­rů bed­li­vě hlí­dá jed­na paní, a u tur­ni­ke­tů hlí­da­jí vět­ši­nou ale­spoň dvě – při­tom jíz­da sto­jí osm korun. To asi pak chá­pu, že jez­dí radost­ně dřít do Holdingu…

Musím ale říct, že celá tahle vycház­ka nás oprav­du řád­ně zmoh­la, a když jsem koneč­ně zased­li k obě­du, tak se nám pak už zrov­na moc pokra­čo­vat v pocho­dech nechtě­lo. Přesvědčil jsem nicmé­ně zby­lé čle­ny expe­di­ce, aby se se mnou zaje­li podí­vat na pane­lá­ky, a i když se na to nej­pr­ve tvá­ři­li… nu, asi jako vy, když to čte­te, nako­nec mi to odsou­hla­si­li, a tak jsme vyra­zi­li met­rem na sta­ni­ci Charkivska upro­střed roz­leh­lých síd­lišť čtvr­tě Darnyckij – sta­ni­ce je na bře­hu doce­la vel­ké­ho jeze­ra Virlicja, kte­ré­ho jsme si vši­ml z leta­dla, pro­to­že se v něm nád­her­ně zrcadlil vyso­ký komín míst­ní spa­lov­ny, a já si říkal, že by to byla super fot­ka. Bohužel jsme tedy dora­zi­li až za tmy, tak­že vyfo­tit to pořád­ně bez sta­ti­vu zvlá­dl jen táta, kte­rý ma lep­ší foťák, ale kon­trast pře­kva­pi­vě krás­ných píseč­ných plá­ží a spa­lov­ny mají­cí na goo­gle reviews krás­ných 1,2 hvěz­dič­ky, pro­to­že je to prý nej­smradla­věj­ší věc v Kyjevě, roz­hod­ně za tro­chu kodr­cá­ní se met­rem stál. Pak jsme se pře­ci jen ješ­tě vyda­li na pro­cház­ku (když už člo­věk je jed­nou na cestách, tak ho pře­ce nemů­že od povin­nos­ti vidět všech­no zasta­vit tako­vá blbost, jako že ho bolí nohy!), a to kon­krét­ně pro­cház­ku expe­dič­ní, s cílem se podí­vat, jak vypa­dá ten Kyjev, ve kte­rém mís­to turis­tů a zbo­hat­lí­ků byd­lí kyje­va­né. Prošli jsme se, sle­du­jí­ce tra­su met­ra, míst­ním sta­no­viš­těm maršru­tek (a potka­li při tom nejed­nu kry­su), kolem obro­vi­tán­ských byto­vých kom­plexů, ze kte­rých mé srd­ce rados­tí ple­sa­lo (už jsem se vám při­znal, že mám pane­lá­ky rád?), navští­vi­li jsme míst­ní super­mar­ket (s paní, kte­rá nadá­va­la své asi deví­ti­le­té dce­ři do kurev tak zapá­le­ně, že to šlo sly­šet přes celé síd­liš­tě) a vidě­li džun­g­li reklam a vývěs­ních ští­tů míst­ní­ho tržiš­tě (kte­ré mělo přes­ně ten vzhled deva­de­sát­ko­vé­ho divo­ké­ho kapi­ta­lis­mu, kdy se kaž­dý sna­ží roz­jet svůj byz­nys a vydě­lat si na bavo­rá­ka, a žád­ná nad­ná­rod­ní kor­po­ra­ce to ješ­tě nestih­la všech­no monopolizovat)…

A teď jsem to popsal jako straš­li­vou díru, ale zase nechci být ten nafr­fňa­ný zápa­ďan, kte­rý vyprá­ví, jak ti bar­ba­ři žijí ve špí­ně a neu­mí ani pou­ží­vat dezert­ní vid­lič­ku. Ono se sice všech­no tohle sta­lo, ale cel­ko­vě musím pohor­še­ní asi tro­chu zmír­nit – potka­ni tam nej­spíš byli, pro­to­že bylo hned ved­le vel­ké sta­ve­niš­tě, ve kte­rém si pros­tě různá havěť úkryt ráda najde, demen­ti se najdou i u nás, obchod byl záso­ben doce­la rozum­ně, pane­lá­ky se neroz­pa­da­ly (a hlav­ně, neby­ly to všech­no ty pito­mé „apart­ments“ a „resi­den­ces“, kte­ré se sta­ví po Praze v pod­sta­tě jen pro to, aby si je jako inves­ti­ci skou­pi­li rusá­ci, pro­to­že žád­ná mla­dá rodi­na na ně roz­hod­ně nemá… Ono je upřím­ně pod­le mě fajn, když jsou na trhu v nabíd­ce i lev­né mož­nos­ti…), a napří­klad met­ro mají oprav­du pěk­né. Po ces­tě zpět jsme pro­jíž­dě­li skrz sta­ni­ci Osokorky, kte­rá je vyzdo­be­ná asi desít­kou ohrom­ných nástěn­ných maleb – to už jsem zmi­ňo­val, že Kyjev je „evrop­ským hlav­ním měs­tem street artu“? Nu, kaž­do­pád­ně, jsem vel­mi rád, že jsme se vyda­li podí­vat i do méně nafin­tě­ných čás­tí měs­ta, a byť tady teda popi­su­ju věci, co mě zara­zi­ly… věci mě zará­že­ly i v Londýně. Celkový dojem z toho ve sku­teč­nos­ti mám, že se tady byd­let asi doce­la dá.

Zimní kampaň (Київ)

První z našich ces­to­va­tel­ských výprav, na kte­ré s tátou od té doby jez­dí­me kdy to jen jde, byla dva roky tomu ces­ta do Lvova – a vzpo­mí­nám na ni s nad­še­ním: Bloudění v nee­u­kli­dov­kých mapách, neo­zna­če­né dve­ře, ze kte­rých na nás vybaf­nul ozborje­ný par­ty­zán a na hes­lo “Slava Ukraině!” nás pro­ve­dl skry­tý­mi dveř­mi v knihov­ně do hos­po­dy v pod­zem­ním kry­tu, před turis­ty taje­ný dva­cet met­rů vyso­ký pomník Stephana Bandery nebo swin­go­vý big band hra­jí­cí Linkin Park… No je vlast­ně váž­ně ško­da, že jsem si teh­dy ješ­tě pořád­ně neza­pi­so­val svůj ces­to­va­tel­ský deník. Každopádně jsem se na návrat na Ukrajinu těšil, a Kyjev nezklamal.

Den prv­ní

První pře­kva­pe­ní při­šlo ješ­tě než jsme při­stá­li. Kyjev má dvě letiš­tě, při­čemž to star­ší, Žulianské, je sice mno­hem men­ší a léta­jí na něj dnes snad jen níz­ko­ná­kla­dov­ky, je nicmé­ně vlast­ně upro­střed měs­ta, a při při­stá­ní se pro­lé­tá snad 500 met­rů nad vrchol­ky ros­tou­cích věžá­ků… A to je to. V Kyjevě ros­tou věžá­ky jako hou­by po deš­ti. Staví se všu­de, sta­ví se s nad­še­ním, sta­ví se bez roz­mys­lu, a i když se ke své fas­ci­na­ci míst­ní archi­tek­tu­rou budu urči­tě ješ­tě mno­ho­krát vra­cet, ono prv­ní pře­kva­pe­ní bylo, jak Kyjev ros­te. Jistě, dá se zjis­tit už z wiki­pe­die, že má tři­krá­te tolik oby­va­tel co Praha, ale půso­bí snad ješ­tě impo­zant­ně­ji, Praha je opro­ti němu zkrát­ka malič­ká – a jedi­né, co snad pře­čís­lu­je věžá­ky a mra­kodra­py, jsou jeřá­by urput­ně zdví­ha­jí­cí další.

Bankomaty na letiš­ti nám opět nej­pr­ve nechtě­ly vydat víc než 200 hři­ven (hřiv­na je momen­tál­ně s koru­nu na stej­no), nicmé­ně my už jsme pře­ci jen zku­še­ní mazá­ci a pení­ze jsme z nich vymá­mi­li. Taky jsme si, pou­če­ně z cest po nespe­ci­fic­kých trzích, rov­nou kou­pi­li dato­vou sim­ku – neo­me­ze­ná data za 300 korun (ope­rá­tor Kyivstar, v bale­ní jsou sim­ky rov­nou dvě, ale jed­na fun­gu­je jen v table­tu). Jediné, co se mi nepo­ved­lo, bylo vzít si v infostán­ku mapu, pro­to­že ve tři čtvr­tě na deset ješ­tě nestih­li s ote­ví­ra­cí dobou od deví­ti otevřít. Asi tam těch turis­tů oprav­du ješ­tě pro­za­tím zas tolik nejezdí.

Jelikož jsme uby­to­vá­ní měli až od odpo­led­ne, vyda­li jsme se z letiš­tě rov­nou podí­vat se do cen­t­ra, a šlo to pře­kva­pi­vě snad­no – Kyjev má vel­mi dobrou hro­mad­nou dopra­vu. Za prvé tedy samo­zřej­mě má nej­hlub­ší met­ro na svě­tě, což je samo o sobě super (hlav­ně když na eska­lá­to­rech jede­te sko­ro déle než pak samot­ným vla­kem), navíc dle sovět­ské tra­di­ce krás­ně zdo­be­né, ale i nad zemí jez­dí nové tram­va­je a tro­lej­bu­sy. Které tedy z něja­ké­ho důvo­du jez­dí prázd­né, zatím­co všich­ni míst­ní se mač­ka­jí v nacpa­ných maršrut­kách. Podle cení­ku na okýn­kách jsou maršrut­ky draž­ší, tak­že mohu jen hádat, zda je to něja­ký sym­bol sta­tu­su či mají všich­ni vyří­ze­nou zná­most­ní sle­vu, kaž­do­pád­ně jsem se tohle upřím­ně zkou­mat neod­vá­žil, pro­to­že zjis­tit, kam kte­rá maršrut­ka jede je dosti zapekli­tý úkol. U MHD mají opro­ti tomu vše i v latin­ské transli­te­ra­ci a k tomu rov­nou pře­lo­že­nou mobil­ní apli­ka­ci s živým náhle­dem vozů na ces­tě a map­ka­mi jed­not­li­vých sta­nic. Páni. Z něja­ké­ho důvo­du je teda pře­lo­že­no úpl­ně všech­no krom čás­ti nut­né k pla­ce­ní kar­tou, kte­rou jsem nevy­kou­mal, což je tro­chu na prd, ale v met­ru naštěs­tí sta­čí jen máv­nout kar­tou na tur­ni­ket – jed­na jíz­da je pev­ně za 8 hřiven.

Dojeli jsme tedy, kocha­jí­ce se po ces­tě výzdo­bou pod­zem­ních sta­nic, na onen slav­ný Majdan, a náměs­tí je to tedy krás­né, ale nej­za­jí­ma­věj­ším prv­kem je roz­hod­ně, byť asi tro­chu cynic­ky, míst­ní obchoďák. Ten je totiž pod ním. Pod celým náměs­tím je pros­tě něko­lik pater obchod­ní­ho domu. Přijeli jsme zrov­na na výro­čí udá­los­tí “revo­lu­ce důstoj­nos­ti”, jak tady říka­jí udá­los­tem ze zimy 201314, a mí spo­leč­ní­ci se zda­jí z chla­pí­ků máva­jí­cích na náměs­tí vlaj­ka­mi a pro­vo­lá­va­jí­cích slá­vu náro­du tro­chu ner­vóz­ní… Jenže když to je těž­ké. Ukrajina je už 6 (!) let ve vál­ce, a na hra­ni­cích umí­ra­jí lidi. Kdyby něja­kej čurák jako Putin zaú­to­čil na Česko, tak to vlas­te­nec­tví taky urči­tě cítit budu – a to jsem pře­svěd­če­ný, že naci­o­na­lis­mus je nej­hlou­pěj­ší výmy­sl moder­ní doby. A Ukrajina se, zdá se mi, zvlád­la se svý­mi pro­blémy v rám­ci dosti mizer­ných mož­nos­tí popa­so­vat vel­mi dob­ře. Neonácíčci z bata­li­o­nu Azov, kte­ré rus­ká pro­pa­gan­da neu­stá­le omí­lá, byli pře­kva­pi­vě efek­tiv­ně zvlád­nu­ti, uklid­ně­ni a inte­gro­vá­ni do fun­gu­jí­cí armá­dy (tím roz­hod­ně nechci říct, že neu­dě­la­li nic špat­né­ho, ale mini­mál­ně v roce 2014 to vypa­da­lo, že se Ukrajina váž­ně zhrou­tí do anar­chie a fana­tic­ké­ho krvepro­li­tí mezi gan­gy ozbro­je­ných šovi­nis­tů – že doká­za­li tak rozko­le­nou spo­leč­nost zno­vu zaho­jit do pře­kva­pi­vě funkč­ní svo­bod­né demo­kra­cie je, pod­le mě, úžas­ný), a, byť, jis­tě, byl jsem v hlav­ním měs­tě, mimo něj to bude všech­no urči­tě vypa­dat jinak, stej­ně musím říct, že si zkrát­ka vedou dob­ře. Ostatně, v pari­tě kup­ní síly doká­za­li i s vál­kou už pře­ko­nat výsled­ky, kte­ré měli před Euromajdanem.

No, nicmé­ně, vrať­me se k archi­tek­tu­ře. Táta ví, jak mi udě­lat radost, tak­že nám sehnal uby­to­vá­ní v auten­tic­kém kyjev­ském pane­lá­ku – se zaprá­še­nou tem­nou chod­bou omo­ta­nou kno­ty dadais­tic­ky vede­né kabe­lá­že, s nefun­gu­jí­cím tla­čít­kem výta­hu, se vzhle­dem sig­na­li­zu­jí­cím takřka jedi­né slo­vo, a to alko­ho­lis­mus… zkrát­ka správ­ně auten­tic­ký záži­tek! Majitel nám při pře­dá­vá­ní řekl, že dou­fá, že nám neva­dí, že nete­če tep­lá voda – prý se zrov­na roz­bil bojler,a i když objed­nal náhrad­ní, tak nevě­ří, že by snad byla šan­ce to na Ukrajině do víken­du oprav­du takhle rych­le dodat. 😀 Ale zase ber­te to tak, že jsme o žád­ný luxus­ní hotel zájem nemě­li, urči­tě se dá sehnat i nor­mál­ní uby­to­vá­ní, kdž si chce­te užít víc nudy.

Jelikož inter­ne­ty před­po­ví­da­ly déšť, roz­hod­li jsme se vyra­zit do muzea – a když jsme na mapě našel muze­um toa­let, tak byla vol­ba jas­ná. (No, neby­la. Ve sku­teč­nos­ti mají ješ­tě Muzeum neu­ži­teč­ných věcí, kte­ré zní ješ­tě lépe, jen­že je dost z ruky a zaví­ra­lo moc brzo.) Nicméně i přes to, že má muze­um vyso­ká hod­no­ce­ní, zce­la upřím­ně, byla to nuda. Je to předra­že­ná, bez­du­chá turis­tic­ká past, roz­hod­ně nedo­po­ru­ču­ju. Snad jedi­ný pozna­tek by stál za sdí­le­ní: Ve sta­ro­vě­kém Římě byly údaj­ně veřej­né zácho­dy oblí­be­ným mís­tem k pořá­dá­ní schůzek a jed­ná­ní. Sedělo se v krouž­ku na lavi­ci a utí­ra­cí hou­ba kolovala. 

Člověk a moře

Charles BAUDELAIRE: L’homme et la mer
1857

Kdožs svo­bod­ný, vždy budeš milo­vat moře!
V něm jako v zrca­dle vidíš svou duši;
v tom, jak bez kon­ce jeho vlny buší,
a nejde o nic plyt­ší pro­past hoře.

S jakou rados­tí se podo­bě tvé vrháš do náru­čí;
ve své vlast­ní oči a paže, a srd­ce pak tvé
koli­krát se ztra­tí ve své stro­fě při­ro­ze­né,
když jej divo­ké a nezkrot­né sté­ná­ní přehlučí.

Oba dva z vás se v mlče­ní a tmář­ství skrý­vá­te:
Člověče, nikdo nepro­ni­kl na dno hlu­bin tvých,
Ó moře, nikdo nezná tvých bohat­ství intim­ních,
tak žár­li­vě svá nej­vět­ší tajem­ství střežíte!

A nespo­čet­ná sto­le­tí spat­ří
jak se bije­te bez lítos­ti a smi­lo­vá­ní,
pro vaši lás­ku ke kru­tos­ti a umí­rá­ní,
ó věč­ní sou­pe­ři, neú­pros­ní bratři!

Putování po Hedvábné stezce – Nebeské hory (Кыргызстан)

Den prv­ní

První den naší ces­ty Kyrgyzstánem jsem koneč­ně navští­vil jeden z Římů, ten na Bosporu – obrov­ské měs­to, taky že by se tam náš hol­ding vle­zl dva­krát, s ješ­tě vět­ším letiš­těm. Nachodili jsme po Erdoganově novostav­bě kilo­me­t­ry – a to přes to, že tady mají jez­dí­cí chod­ní­ky, i na těch tady člo­věk jede hodi­nu, než se dosta­ne z jed­no­ho rame­ne do dru­hé­ho (a je jich tady mini­mál­ně šest).
Turkish Airlines nabí­zí těm, kdo v Istanbulu čeka­jí na pře­stup, zdar­ma komen­to­va­nou pro­hlíd­ku měs­ta, i když to tedy na samot­ném letiš­ti vcel­ku schop­ně tají a musel jsem se zeptat pět­krát na ces­tu, než jsme dora­zi­li ke správ­né­mu pul­tí­ku – u kte­ré­ho nám řek­li, že jsme ji pro­švih­li a dal­ší nestih­ne­me. Toho ale boh­dá nebu­de, aby čes­ký turis­ta na svou zvě­da­vost tak­to snad­no kapi­tu­lo­val, po dal­ších pěti dota­zech na ces­tu jsme doklo­pý­ta­li k auto­bu­su a vyra­zi­li na vlast­ní pěst. Mají tady naštěs­tí za pár korun lin­ku pří­mo k chrá­mu Boží moud­ros­ti – na čás­ti slav­né­ho dómu je teď sice leše­ní, ale vidět ty desít­ky pater žeb­ří­ků mu mož­ná ješ­tě při­dá­vá na působ­nos­ti. Jak to teh­dy zvlád­li posta­vit, to mi oprav­du hla­va nebe­re. Moc dal­ší­ho jsme toho z měs­ta nevi­dě­li, obe­šli jsme oprav­du jen Hagia Sofii, brá­ny palá­ce, Sultánovu meši­tu a býva­lý Hippodrome – ale je to mno­hem pří­jem­něj­ší cen­t­rum his­to­ric­ké­ho měs­ta, než jsem čekal. Spousta fon­tán a stro­mů, kte­ré udr­žu­jí pří­jem­nou tep­lo­tu, žád­né mač­ká­ní se s davy (jen na sil­ni­cích, prav­da, hroz­né zácpy), čis­to a… No, obr­ně­né vozy na kaž­dém rohu zas tak milé pře­kva­pe­ní neby­ly.
Zpátky na letiš­ti jsme se asi pět­krát zepta­li per­so­ná­lu na ces­tu k pul­tí­ku s kupó­ny na jíd­lo, kte­ré aero­lin­ky dáva­jí při dlou­hém pře­stu­pu – a že prý sta­čí najít si jeden ze čtyř pod­ni­ků, kte­ré je berou. Rozhodli jsme se minout Burger King – ten máme na hla­vá­ku, to není nic zají­ma­vé­ho – a vyda­li se hle­dat kuli­nář­ské zážit­ky. Po asi hodi­ně trmá­ce­ní se po neko­neč­ných kori­do­rech jsme skon­či­li ve fron­tě na whop­per, jeli­kož prv­ní restau­ra­ce na sezna­mu nás s kupo­ny posla­la do háje, dru­há ješ­tě není ote­vře­ná a čtvr­tou jsme nena­šli. Istanbul byl nád­her­ný, ale obá­vám se, že zdát se mi bude o neko­neč­ných kori­do­rech a nespo­čet­ných pat­rech letiště.

Zajímavosti:
-Poprvé jsem letěl z Václava Havla a musím pat­řič­ně oce­nit, že se všem blou­dí­cím turis­tům musí­me zapsat do pamě­ti jako jedi­ná země, ve kte­ré se letiš­tě nedr­ží stan­dard­ní­ho mezi­ná­rod­ní­ho vzo­ru a secu­ri­ty chec­kin má až za brá­nou. A robo­cel­ní­ci – s auto­ma­tic­kým ske­ne­rem pasu a popo­jíž­dě­jí­cí tak, aby si vás moh­li správ­ně nafo­tit – jsou oza­jst­ný kyber­punk.
- Pravá osman­ská zmrz­li­na je asi nej­lep­ší pra­vá lokál­ní zmrz­li­na, se kte­rou jsem měl dopo­sud čest. Dal jsem si kara­me­lo­vou a byla oprav­du kara­me­lo­vá, byl jsem od ní celý ule­pe­ný.
- Líbí se mi, že i my zápa­do­ev­ro­pa­né (mini­mál­ně co se křes­ťan­ské­ho děle­ní týče nám pro jed­nou tuto nálep­ku nemo­hou upřít!) máme v basi­li­ce něja­ké zastou­pe­ní ‑kon­krét­ně tedy fra­je­ra, co velel v roce 1204 její­mu vyple­ně­ní. Má pamět­ní kamen­nou des­ku za mra­mo­ro­vý­mi dveřmi.

Tipy:
- S navi­ga­cí na letiš­ti pomo­ci nedo­ká­žu. Prostě se ptej­te na kaž­dém rohu a dou­fej­te ve štěs­tí. Autobusy sto­jí v ‑2 pat­ře v gará­žích, šip­ky k nim neve­dou.
- Jedna lin­ka pří­mo na Sultanahmet, což je zastáv­ka hned před vcho­dem Hagia Sofie. Má to naspa­né na cedu­li. Jede to cca hodi­nu, mož­ná hodi­nu a půl v zácpě, vyrá­ží co hodi­nu, cena je 18 lir (70 korun), pla­tí se kar­tou
- Palác má posled­ní pro­hlíd­ku ve čty­ři, Hagia Sofia je ote­vře­ná déle, vstup 60 lir (240 korun), dá se pla­tit kar­tou, je to asi na 30 – 45 minut, není tam toho moc ke čte­ní, oprav­du jen na podí­vá­ní, dopo­ru­ču­ju si k tomu asi otevřít wiki a pře­číst si, co se sta­lo s původ­ním kos­te­lem na tom­to mís­tě – his­to­rič­tí hooligans!

Den dru­hý a třetí

Vylétali jsme z Byzance se setmě­ním a dole­tě­li za sví­tá­ní – o čty­ři hodi­ny poz­dě­ji. Turkish Airlines navíc sice mají vcel­ku dob­ré jíd­lo a dali nám na noč­ní let pol­štá­řek, deku a ponož­ky (?), ale mís­ta na nohy nema­jí o mno­ho více než low­cos­ty a vyspal jsem se tak že sko­ro vůbec. S parád­ním jet lagem jsme tedy dora­zi­li do Biškeku, kde jsme se shod­li, že po takřka dvou dnech bez pořád­né­ho spán­ku by nej­lep­ší bylo rov­nou vyra­zit do hor – tam aspoň nehro­zí, že usne­me, a od toho tady pře­ce nejsme.
Na letiš­ti, kte­ré má koneč­ně turec­ké záchod­ky – exo­ti­ka! – pře­bí­rá­me naše­ho vel­blouda Taťánu II – tato opro­ti armén­ské nemá náhod­ně spouš­tě­jí­cí se alarm, ale zase jedi­ný způ­sob, jak vypnout tope­ní, je zdá se vypnout ven­ti­la­ci. Úžasná maši­na. Takto vyba­ve­ni se tedy vydá­vá­me skrz Biškek na asi jedi­nou Kyrgyzskou zna­če­nou turis­tic­kou túru, okruh v údo­lí řeky Ala-Archa – a zna­če­ná je po čes­ku, zele­nou! Sice teda na celé tra­se jsou znač­ky jen asi tři, tak na kaž­dém pátém roz­ces­tí, ale stej­ně mám radost. České turis­tic­ké zna­če­ní je jed­na z věcí, ne kte­ré jsem jako Čech hrdý a chlubím se jí, kde ve svě­tě můžu. Měli bychom ho expor­to­vat. Všeobecně jsem se cítil pře­kva­pi­vě domác­ky, když jsme se hra­ba­li do kop­ce – lou­ka pose­tá pomněn­ka­mi, petrklí­či, zvon­ky, člo­věk si říká, jest­li není v Beskydech – dokud nezved­ne zrak a neu­vi­dí všu­de kolem sebe zasně­že­né ští­ty tří­ti­sí­co­vek. Krom občas­ných zna­ček jsme potka­li i stá­do divo­kých pra­sat. Prasnice neby­la zrov­na ráda, že nás vidí, měla selát­ka – naštěs­tí jsme byli naho­ře ve strá­ni, do kte­ré se jí asi vyra­zit tolik nechtě­lo, pro­čež na nás jen výhruž­ně ryče­la, dokud jsme se nespa­ko­va­li. Věděl jsem, že jede­me do divo­či­ny, ale neče­kal jsem, že hned tře­tí roz­mlu­va v Kyrgyzii bude s divo­čá­kem.
Tří tisíc výš­ky jsme nedo­by­li, jeli­kož zača­lo pršet, ale na ospa­lou roz­cvič­ku to bylo pěk­né. Při ces­tě zpět do Biškeku jsme se zasta­vi­li v restau­ra­ci, a oni tady mají tako­vé ty altán­ky s kober­ci a pol­štá­ři, s níz­kým sto­leč­kem, u kte­ré­ho se sedí v turec­kém sedu! Jak lépe si při­pa­dat jako vel­ko­mož­ný sáhib, než při roz­jí­ma­vém popí­je­ní čaje pod bal­da­chýnem růží? Nedejte se ale zmást, Biškek je měs­tem rus­kým, posta­ve­ným na pra­vi­del­né mříž­ce, s pane­lá­ky, širo­ký­mi pro­spek­ty a monu­men­tál­ní­mi vlád­ní­mi budo­va­mi. I když těch pane­lá­ků je tady poprav­dě méně, než bych čekal, a nejsou to ty naše uni­fi­ko­va­né kost­ky, nao­pak, archi­tek­to­nic­ky jsou pře­kva­pi­vě růz­no­ro­dé, se zají­ma­vý­mi fasáda­mi, roz­lič­ný­mi půdo­ry­sy, ori­en­tál­ní­mi prv­ky… zmi­ňo­val jsem už někdy, že mám rád pane­lá­ky? No dob­rá, dost o nich, mno­hem zásad­něj­ším rysem měs­ta jsou stro­my. Bišekek sedí na úpa­tí hor (vlast­ně už Himálájí) v začí­na­jí­cí kazaš­ské pouš­ti, nicmé­ně roz­hod­ně ten dojem z pro­cház­ky měs­tem nezís­ká­te, jeli­kož je tady urči­tě víc stro­mů něž domů – mož­ná i víc než lidí, i když tam si nejsem jis­tý, evi­dent­ně všich­ni mla­dí, co v Kyrgyzii ješ­tě zůsta­li, zůsta­li v Biškeku. Každopádně, měs­to je zele­né a, krom sovět­ské posed­los­ti uli­ce­mi, na kte­rých by moh­ly při­stá­vat jader­né bom­bar­dé­ry, zde zkom­bi­no­va­né s východ­ní­mi sty­ly bojo­vé­ho říze­ní, v cen­t­ru i pře­kva­pi­vě pří­jem­né. I Lenina už ukli­di­li do ved­lej­ší uli­ce.
Ubytovali jsme se u paní Zoji v poko­ji s výhle­dem na úchvat­né komí­ny Biškekské elek­trár­ny – o to půso­bi­věj­ší, že země má neu­vě­ři­tel­né množ­ství hor­ských řek a tudíž hyd­ro­elek­trá­ren, tak­že tahle je nej­spíš oprav­du jen pro spl­ně­ní sovět­ské industra­li­zač­ní kvó­ty – a vyda­li se po pro­spek­tu Chuja na rus­ké kolo. To už tedy bohu­žel stih­li reno­vo­vat a má nyní zaskle­né kabin­ky – žád­ný adre­na­lin, kte­rý jsme zaži­li v Jerevanu s urez­lým řetíz­kem jako jedi­nou ochra­nou před tři­ce­ti­me­t­ro­vým pádem, se ten­to­krát neko­ná. Biškekský luna­park, kte­ré je pří­mo v cen­t­ru, ale od své­ho zbu­do­vá­ní, stej­ně jako zby­tek měs­ta, zaros­tl tak, že člo­věk musí počkat sko­ro až na vrchol kola, aby vykouk­la nad koru­ny, a kde jin­de se pro­je­de­te na rus­kém kole v lese?
Z Biškeku jsme v stře­du ráno vyra­zi­li do hor, k Toktogulské nádr­ži, a jíz­da tady sto­jí za to. Po pře­kva­pi­vě dob­ré asfalt­ce jsme se nespo­čet­ný­mi ser­pen­ti­na­mi vydrá­pa­li do 3700 met­rů a asi nejdě­si­věj­ším tune­lem, kte­rým jsem kdy jel (2 kilo­me­t­ry úzké nerov­né što­ly, kte­rá vzhle­dem k tomu, že nemá žád­né odvě­trá­vá­ní a míst­ní kami­o­ny občas jez­dí asi na top­né ole­je, ve svém nej­vyš­ším bodě byla spíš udír­nou), jsme se dosta­li do země koní a jejich pas­tev­ců. Opravdu tady žijí v jur­tách. Jistě, zda­le­ka ne všich­ni, měs­ta a ves­ni­ce jsou typic­ká sovět­ská beto­no­blá­ti­vá bez­útěš­nost, zde s národ­ní­mi prv­ky v podo­bě mešit z pre­fab­ri­ká­tu a ori­gi­nál­ních kom­po­zic doprav­ních kon­tej­ne­rů, a i u jurt míva­jí i marin­got­ky, ale váž­ně to není vše jen pro turis­ty, evi­dent­ně se v nich žije.
Toktogul je měs­teč­ko vybu­do­va­né bol­še­vi­ky na bře­hu veli­ké pře­hra­dy pro pře­síd­le­ní lidí původ­ně žijí­cích na jejím dně. Dnes je však od pře­hra­dy pěk­ných pár kilo­me­t­rů dale­ko – voda rok co rok mizí – a lidi se na dno vra­ce­jí. Nedá se zrov­na moc říct, že by šlo o měs­teč­ko hez­ké, ovšem má, jako kaž­dý správ­né sovět­ské měs­to snů, vlast­ní luna­park, dělo z vel­ké vlas­te­nec­ké vál­ky (zají­ma­lo by mě, jest­li teh­dy míst­ní vědě­li, kte­rým smě­rem je Evropa), asi deset nadži­vot­ních soch národ­ních hrdi­nů a dokon­ce i pět sema­fo­rů. Také má asi dva­cet ben­zí­no­vých pump. Pojímám pode­zře­ní, že míst­ní nomá­di s myš­len­kou vol­né­ho trhu sice expe­ri­men­tu­jí, ale zce­la do ní ješ­tě nepro­nik­li, pro­to­že pod­ni­ky zde zdá se pořád vzni­ka­jí namís­to záko­nu nabíd­ky a poptáv­ky na zákla­dě kla­no­vé spří­z­ně­nos­ti. Za Biškekem sto­jí nespo­čet pro­de­jen cemen­tu, v Suusamyrském údo­lí doslo­va ved­le sebe sto­jí desít­ky restau­ra­cí, v Toktogulu žije evi­dent­ně kmen pum­pa­řů. Už jsem to pozo­ro­val v Arménii, kde na jihu země sto­jí kolem sil­ni­ce stán­ka­ři s meruň­ka­mi, na seve­ru s kuku­ři­cí a upro­střed s raky. Co má dělat chudák jižan, když dosta­ne chuť na kuku­ři­ci, netuším.

Zajímavosti:
- Fascinuje mě pop­kul­tur­ní vzdá­le­nost – z nabíd­ky bloc­kbus­te­rů v kině jsem znal jen jeden holly­wo­od­ský komiksák, jinak tady frčí rus­ké a čín­ské titu­ly, o kte­rých jsem v živo­tě nesly­šel.
- Místní obcho­dy mají neu­vě­ři­tel­nou nabíd­ku – stě­ží dva­cet dru­hů základ­ních arti­klů, kte­ré člo­věk v obcho­dě potře­bu­je, tak­že jsme už něko­li­krát zůsta­li jen o chle­bu a vodě – a pak dva­krát tolik dru­hů suše­nek na váhu.
- Automobilismus v Biškeku není zda­le­ka tak divo­ký, jako na blíz­kém výcho­dě, při­rov­nal bych to asi k Jerevanu, ako­rát s mno­hem méně vese­lým trou­be­ním (tedy že je ho méně a taky není vese­lé). Největší spe­ci­fi­kum asi je, že vzhle­dem k sovět­ským sil­ni­cím širo­kým na tan­ko­vou bri­gá­du je zde cel­kem běž­né vytvo­řit v dvou­proudé sil­ni­ci prou­dů pět.
- Tato země se mi neu­vě­ři­tel­ně zamlou­vá už jen tím, že vám tady všu­de done­sou za tři koru­ny kon­vič­ku dob­ré­ho čer­né­ho čaje
- Tato země má taky neu­vě­ři­tel­ně mno­ho dětí. Já vím, že nejsou moc nebez­peč­né, když se od nich člo­věk drží dál a nezkou­ší je krmit, ale stej­ně mě to zaskočilo.

Tipy:
- Datová sim­ka s 4 GB za 80 korun se dá kou­pit na letiš­ti, jenom pozor, nějak nám nedo­šla kon­fi­gu­rač­ní SMSka, tak nám APNku muse­la sleč­na v krám­ku nasta­vit ruč­ně
- I pro pohyb po „zna­če­né“ stez­ce je potře­ba GPSka s offli­ne mapa­mi
- Když uvi­dí­te něco co vypa­dá jako poli­cej­ní chec­kpoint, zpo­mal­te na 20! Povedlo se mi dostat poku­tu asi deset met­rů po tom, co jsem sedl za volant. Policajti tady evi­dent­ně z pokut živí obšír­né rodi­ny, tak­že znač­ky čas­to umís­ťu­jí pro zvý­še­ní pří­jmu, ne bezpečnosti.

Den čtvr­tý a pátý

Asi začí­nám rozu­mět tomu, proč tyhle stře­do­asij­ské kme­ny ovládly tako­vý kus svě­ta. Mají totiž tro­chu jiné vní­má­ní vzdá­le­nos­tí. Vzhledem k tomu, že tady oprav­du vůbec nic není, tak deset kilo­me­t­rů není žád­ná smys­lu­pl­ná míra, a půl dne ces­ty tepr­ve začí­ná být brá­no jako „neda­le­ko“. My Evropané, zvyklí, že za dva­cet minut chůze vra­zí­me do příští­ho lid­ské­ho osíd­le­ní, ba mož­ná i stát­ní hra­ni­ce, to vidí­me jinak, ale je asi ani nena­padlo, že toho v cha­ná­tu mají tak moc. Je na to tře­ba dávat pozor když se míst­ních ptá­te na ces­tu – člo­věk neče­ká, že když zní pokyn „za Café Belek uvi­dí­te po pra­vé stra­ně most“, tak je mezi restau­ra­cí a mos­tem pět­a­dva­cet kilo­me­t­rů. Nicméně nako­nec jsme most našli, a vyda­li se z Čyčkanské sou­těs­ky k hor­ské­mu jeze­ru, kte­ré se snad jme­nu­je Ak Kol – zdro­je se růz­ní, ale vzhle­dem k tomu, že to sko­ro vypa­da­lo, že jsme prv­ní Evropané, kte­ří tudy jdou, tak vyu­ži­ju pra­staré­ho prá­va bílé­ho ces­to­va­te­le a pojme­nu­ju si jej po svém, míst­ní se při­způ­so­bí.
Ono tedy, poprav­dě, jeze­ro jsme tak úpl­ně nena­šli, byl mís­to něj roz­to­mi­lý malý ledo­vec, snad poz­dě­ji v létě, ale to neva­dí, to vám nemu­sím říkat. Taky vám nemu­sím říkat, že jsem udě­lal jed­nu z nej­vět­ších blbos­tí, co tak člo­vě­ka v horách můžou napad­nout, a nena­ma­zal se opa­lo­vá­kem, pro­čež jsem si samo­zřej­mě svou letos ješ­tě pořád­ně netknu­tou bělo­skvou­cí kůži spá­lil na hor­ském slun­ci na škva­rek a večer mě z toho tak bole­la hla­va, že jsem se na psa­ní dení­ku vybo­dl, ale když vám to řek­nu, tak aspoň bude­te vědět, proč píšu s tako­vým zpož­dě­ním.
Další den jsme vyje­li brzy, abychom stih­li dojet k jeze­rům Sary Chelek, a dob­ře jsme udě­la­li, pro­to­že když má guesthou­se na webu špat­nou GPS polo­hu, zce­la gene­ric­ké jmé­no a vypa­dá úpl­ně stej­ně, jak dal­ších dva­cet domů ve dva­cet kilo­me­t­rů dlou­hé vsi, tak to může být doce­la pro­blém. Na asi pátý pokus jsme ale našli člo­vě­ka, kte­rý nás nasmě­ro­val správ­ně, tak­že jsme odlo­ži­li bágly a vyda­li se do pří­rod­ní rezer­va­ce.
Přírodní rezer­va­ce jed­nou muse­la být doce­la krás­ná – do sru­bo­vé­ho tábo­ra se při­jíž­dě­lo na loď­ce přes jeze­ro, ve kte­rém se zrca­dlí zele­né lesy a vyso­ké ská­ly, a pod­le cedu­lí zde měly na léto jez­dit děti učit se lás­ce k pří­ro­dě – bohu­žel se ale toho­to cíle oči­vid­ně nepo­da­ři­lo dosáh­nout, jeli­kož dnes Kyrgyzové prak­ti­ku­jí turis­ti­ku zásad­ně autem, ze kte­ré­ho u jeze­ra vystou­pí, zajdou se vyčů­rat, odho­dí pár papír­ků od bonbó­nů a jedou zpět, tak­že loď­ka je děra­vá na bře­hu a park roz­jež­dě­ný, zane­řá­dě­ný a neu­dr­žo­va­ný. Popravdě byla asi hez­čí ces­ta, kte­rá se k rezer­va­ci vine kolem krás­né řeky kra­ji­nou o dost jina­čí, než co jsme vidě­li u Čyčkanu – zde se člo­věk cítí spíš jako na zápa­dě Ameriky než v divo­ké ver­zi Evropy.

Zajímavosti:
- Zdá se, že muži a ženy zde sla­ví oddě­le­ně, byť když jsme se omy­lem při­pletli k osla­vě naro­ze­nin něja­ké míst­ní mamin­ky, pryč nás nevy­hna­li – teda, aspoň ne pří­mo, mož­ná se o to měl posta­rat hudeb­ní dopro­vod, kte­rý nám k objed­na­né veče­ři pus­ti­li. Evidentně i zde v osm­de­sát­kách frče­li Modern Talking.
- Pozoroval jsem při bou­ři, kte­rá nás chví­li zdr­že­la pod stře­chou, míst­ní ver­zi mari­á­še a asi to chá­pu tak, že vyhrá­vá, kdo svou kar­tu vyne­se s nej­hla­si­těj­ším výkři­kem, nej­vyš­ším výsko­kem a nej­vět­ším počtem roz­sy­pa­ných věcí na sto­le.
- Holky se tady oči­vid­ně balí na koně. Což je teda pocho­pi­tel­né. A jsou tady i lec­kde k zapůj­če­ní – ješ­tě kdy­bych tak na něm uměl jezdit…

Den šes­tý a sedmý

Další den jsme se tedy rov­nou vyda­li dál, na nejdel­ší úsek naší ces­ty, a, poslyš­te, kdy­bys­te plá­no­va­li ces­tu Kyrgyzstánem, a chtě­li ujet 400 kilo­me­t­rů za jeden den, tak ten­to nápad zavrh­ně­te, nedá se to. Byť jsme vyrá­že­li před sed­mou ráno, dora­zi­li jsme do cíle až o půl desá­té, a ačko­li je Lada Niva úžas­ná maši­na, jed­nou z jejich sla­bin jsou svět­la, kte­ré v pod­sta­tě nutí v noci jez­dit se sle­pec­kou holí. Nakonec jsme to ale zvlád­li, a vlast­ně si nestě­žu­ju, pro­to­že to byla ces­ta úchvat­ná.
Dopoledne jsme se ješ­tě drže­li na hlav­ní sil­ni­ci do Oše, v Jalalabadu jsme ale po pro­hlíd­ce míst­ní­ho luna­par­ku a posil­ně­ni gam­bur­ge­rem (míst­ní ver­ze ham­bur­ge­ru, hlav­ním prv­kem je kebab mís­to mle­té­ho, ale oce­ňu­ji myš­len­ku dát hra­nol­ky rov­nou do hous­ky, když už je tam stej­ně všech­no) sje­li z asfal­tu a dále už jsme jeli plně offroad. Třikrát jsme vystou­pa­li nad tři tisí­ce k sně­ho­vým závě­jím a zase kles­li zpět do par­ných údo­lí, minu­li ska­lis­té srá­zy, pís­kov­co­vé kaňo­ny, blá­ti­vé pré­rie a vápen­co­vé kra­sy, vidě­li jed­nu z nej­od­leh­lej­ších auto­bu­so­vých zastá­vek na svě­te, dva­krát řeši­li, že nám mož­ná dojde ben­zín a nako­nec zdár­ně dora­zi­li k hor­ské­mu jeze­ru Song Kul. Wow. Tomu říkám road trip.
A na jeho kon­ci jsem koneč­ně jsem spal v jur­tě – je o dost vět­ší, než jsem čekal, a ta naše je doce­la stříd­mě zaří­ze­ná, ale já si to uží­vám. David si stě­žu­je, že je mu tady zima, ale já si na noc bral báz­li­vě ponož­ky a pak je musel vpro­střed noci zou­vat. A to je o pade­sát met­rů nad náma čer­s­tvý sníh. Vedle je jur­ta hodov­ní, ve kte­ré se nad čajem skvě­le sezna­mu­je s dal­ší­mi ces­to­va­te­li, ved­le té pak jur­ta míst­ních, kte­ří krom se krom turis­tů sta­ra­jí i o koně, a o kus dál pak hor­ské jeze­ro. Co tady není je sig­nál a elektři­na – krom jed­né auto­ba­ter­ky, ze kte­ré je roz­ve­de­na napros­to fas­ci­nu­jí­cí elek­tro­in­sta­la­ce – roží­ná se tím, že člo­věk zkrou­tí drát­ky dohro­ma­dy.
Žádný vel­ký výlet jsme dnes nepod­ni­ka­li, jen jsme obchá­ze­li jeze­ro mezi stá­dy koní a krav a svišťů a vran a kocha­li se prázd­no­tou. Taky jsme tedy zdo­la­li urči­tě na sedm tří­ti­sí­co­vek, ale z výš­ky 3016 mnm to jde doce­la snad­no. Počasí se mění zne­na­dá­ní a kaž­dou chví­li, i když vítr je cel­kem kon­stant­ní, ale když si z toho nic nedě­la­jí míst­ní děti, tak to pře­ži­je­me i my.

Zajímavosti:

- Snídaně je zde syno­ny­mem s rýžo­vou kaší. Ostatní čle­no­vé expe­di­ce nad ní roz­maz­le­ně ohr­nu­jí nos, ale já jsem spo­ko­je­ný, zvlášt­ně s míst­ní domá­cí mar­me­lá­dou je po ránu parád­ní. Zároveň tady – samo­zřej­mě – děla­jí hlav­ně sko­po­vé, ale co mě zará­ží je, nako­lik ho dove­dou udě­lat mast­né. Ne že by mi to úpl­ně vadi­lo, sám si doma poprav­dě sma­žím co můžu, ale páni, tady mě pře­ko­ná­va­jí. Ještě, že k tomu je vždy i vyni­ka­jí­cí zele­ni­na. A jako posled­ní záchra­na jsou na sto­le ke kaž­dé­mu jídlu vždy mis­ky cuca­cích bon­bo­nů.
- V těch třech či čtyřech odleh­lých měs­teč­cích, kte­ré po měs­tě člo­věk po ces­tě potká, jej pře­kva­pí asfalt – jakmi­le ale začne, míst­ní oka­mži­tě mon­tu­jou znač­ku 40 a retar­dér co dva­cet met­rů, tak­že se ve výsled­ku po štěr­ku a blá­tě jede rych­le­ji.
- Lada Niva, zdá se, i přes slo­va výrob­ce, zvlá­dá fun­go­vat i na ben­zín s niž­ším okta­no­vým čís­lem než 95. Toto jsme ově­ři­li expe­ri­men­tál­ně, ale mož­ná vám rad­ši rov­nou dám tip: Vemte si k pří­pad­né zápůjč­ce auta i kanystr. Benzínky, kte­ré by měly něja­ká ben­zín, natož kon­krét­ně 95 okta­no­vý, dove­dou být doce­la dale­ko od sebe.
- Ono tu těch pamá­tek bylo asi posta­ve­no doce­la srov­na­tel­né množ­ství s Arménií, kde je něja­ký chač­kar na kaž­dém kro­ku, jen je sta­vě­li mís­to z čedi­če z blá­ta, tak­že jich dnes zby­lo v tomhle kou­tě svě­ta o tro­chu míň.
- Další detail ke kme­no­vos­ti míst­ní eko­no­mi­ky – všich­ni pas­tev­ci do jed­no­ho tady vlast­ní Audi Quattro, a všich­ni vče­la­ři Deawoo Matiz. (A zatím­co to Quattro ješ­tě doce­la chá­pu, Matize, kte­rý mi chví­li hor­ský­mi ser­pen­ti­na­mi zdat­ně ujíž­děl, oprav­du ne).
- Kdo ale krom stá­da začne uby­to­vá­vat i turis­ty je asi vyhoš­těn z kme­ne a musí ode­vzdat Audi, jeli­kož náš hos­ti­tel má Ladu Nivu s přítlač­ným křídlem.

Tipy:

- Jestli chce­te něja­ký řidič­ský záži­tek, tak ces­tu z Jalalabadu do Žany-Talapu oprav­du dopo­ru­ču­ju. Je tře­ba schop­né auto, a je to na sedm hodin, ale je skvě­lá. Dost offroad, aby to bylo zají­ma­vé, ale záro­veň v poho­dě sjízd­ná a něja­ký zásek moc nehro­zí, vlast­ně se mi daři­lo jet v prů­mě­ru 50.

Poznámky:

- Omluvte pro­sím nedo­sta­tek fotek, tele­fon neby­lo kde nabít a foťák je pryč. Přidávám aspoň něja­ké tať­ko­vy. Na dal­ší si bude­te muset počkat, až je vytáh­ne z foťáku.

Den osmý a devátý

Tak můj foťák už slou­ží něja­ké­mu domo­rod­ci, snad mu poslou­ží dob­ře a nepo­škrá­be si čoč­ku, když mi kryt­ka zůsta­la v kap­se. Byla to moje chy­ba, zapo­mněl jsem jej v restau­ra­ci, a když jsem se vrá­til, řek­li mi, že už tam není. Řekli mi to teda ješ­tě dřív, než jsem popsal, co vlast­ně hle­dám, tak­že před­sta­vu, kde je, když v restau­ra­ci není, mám cel­kem jas­nou, but so it goes. Ale do café na hlav­ní tří­dě Bokonbaeva, do kte­ré­ho se jde do pat­ra po ven­kov­ních úzkých zele­ných scho­dech, nechoď­te. Od teď tedy už jen mobi­lov­ky – dokud se mi za pár dní neroz­bi­je i tele­fon.
Kyrgyzstán je země nej­vzdá­le­něj­ší všem mořím, ale aby jim to neby­lo líto, mají aspoň veli­ké sla­né jeze­ro: Issyk Kul. A dese­tin­ce to roz­hod­ně není špat­ná. Krásné pís­či­té plá­že, prů­zrač­ná voda, resor­ty zce­la prázd­né – prav­da, to asi hlav­ně pro­to, že jsou taky nedo­sta­vě­né. Městečka tedy k maleb­nos­ti mají tro­chu dál. Blátivé děra­vé sil­ni­ce a kolem nich blá­ti­vé ošk­li­vé dom­ky, ze kte­rých jdou vidět hlav­ně vra­ta a beto­no­vé plo­ty. Ale krom těch je tohle nád­her­ný kout svě­ta – nad jeze­rem se táh­nou pís­či­té duny, z těch se zve­da­jí čer­veno­žlu­té hře­be­ny pís­kov­co­vých kop­ců, za nimi ros­tou do výše zele­né les­na­tých skal a nad těmi se lesk­nou zasně­že­né ští­ty hlav­ní­ho masi­vu Nebeských hor. Vydali jsme se na radu naše­ho hos­ti­te­le do Údolí bajek a mini­mál­ně já se jako v baj­ce oprav­du cítil. Asi se tady nebu­du pro­cvi­čo­vat ve fia­lo­vé próze, podí­vej­te se na fot­ky, kaž­do­pád­ně zda­le­ka jsem nebyl okouz­len sám, jeli­kož jsme tam potka­li krom něko­li­ka sku­pi­nek turis­tů také asi čty­ři novo­man­žel­ské páry s dru­ži­nou foto­gra­fů. Povídal jsem si s jed­nou dru­žič­kou a říka­la, že je to její dru­hý výlet mimo Biškek a je nad­še­ná, jak hezkou zemi mají. Souhlasil jsem.
Dalšího dne jsem naši výpra­vu pře­svěd­čil k výš­la­pu k his­to­ric­kým petro­gly­fům – pořád mě tro­chu mrzí, že nám ty v Arménii teh­dy unik­ly, tak­že když jsem tady na mapě něja­ké viděl, měl jsem jas­no. Museli jsme se pod bez­mrač­nou oblo­hou vydrá­pat něko­lik set met­rů vyprahlou polo­pouš­tí bez kous­ka stí­nu na hře­ben, ale odmě­nou nám byl úžas­ný výhled, pra­sta­rá ryti­na vylep­še­ná v roce 1954 srpem a kla­di­vem, dob­ro­druž­né nad­še­ní, když jsme stezku v roz­leh­lé pus­ti­ně sle­do­va­li jen hle­dá­ním koň­ské­ho tru­su před­cho­zích pout­ní­ků, a, co mi utkvě­lo v pamě­ti nej­ví­ce, nád­her­ná vůně kve­tou­cích poušt­ních kvě­tin. Na to, že potůč­ky a struž­ky byly plné pou­ze žhnou­cí­ho pís­ku, mi vyra­zi­lo dech, nako­lik doká­že tako­váh­le poušť kvést. Škoda, že tu vůni vám takhle písem­ně ani foto­gra­fic­ky pře­dat nedo­ká­žu. Snad něco ucho­va­jí strán­ky her­bá­ře – ale to si bude­te muset asi při­jít na něja­kou před­náš­ku.
Nakonec se nám poda­ři­lo se nezna­tel­né tra­sy držet nato­lik, abychom se doká­za­li vrá­tit k naše­mu sou­ma­ro­vi, a vyje­li jsme si koneč­ně zaplavčit. Původně jsem plá­no­val toho kou­pá­ní tro­chu víc, když kaž­dou noc spí­me u jiné vod­ní plo­chy, ale záka­zy, zne­čiš­tě­ní a sníh mi pro­za­tím plá­ny kazi­ly. Ne tak dnes, a dokon­ce se mi rov­nou poda­ři­lo napra­vit i dal­ší rest – když už jsem teh­dy do Mrtvého moře vle­zl jen po kole­na, dnes jsem si koneč­ně vyzkou­šel, jaké to je ležet na hla­di­ně sol­né­ho jeze­ra. Menší jeze­ro, kte­ré dělí od vel­ké­ho Issyk Kulu jen pár dun, sice teda poprav­dě tak sla­né jako Mrtvé moře není, ale pořád to sta­ří k tomu, aby se člo­věk mohl natáh­nout a slunit.
Po oplách­nu­tí potu v jeze­ře a oplách­nu­tí soli po oplách­nu­tí potu v dru­hém jeze­ře jsme den zakon­či­li surre­a­lis­tic­kou pro­hlíd­kou Aalam Ordo – mega­lo­man­ské­ho pro­jek­tu býva­lé­ho pre­si­den­ta, kte­rý se jal na bře­hu Issyk Kulu sta­vět vzdě­lá­va­cí a duchov­ní cen­t­rum pro mlá­dež, kte­rá jej však svrh­la v pro­tes­tech dřív, než se stav­ba dokon­či­la. Ve veli­káš­ském are­á­lu tak sto­jí nedo­sta­vě­né beto­no­vé jur­ty, roz­pa­da­jí­cí se sloupořa­dí a na něko­lik kilo­me­t­rů fres­ka­mi pokry­tých zdí. Z úbo­čí hor pak na celou sce­né­rii shlí­ží obrov­ská sedí­cí socha ambi­va­lent­ně zpo­dob­ňu­jí­cí Buddhu, kon­cept kla­no­vé­ho moud­ré­ho muže a pre­zi­den­ta samot­né­ho. Byť nedo­sta­vě­ný, kom­plex svůj účel ale vlast­ně plní – mlá­dež se zde oprav­du schá­zí, byť nevím, zda při chlastá­ní vod­ky a piva na plá­ži řeší zrov­na spi­ri­tu­ál­ní otázky.

Zajímavosti:

- Kulturní pro­past, o kte­ré jsem mlu­vil už v Biškeku, je ale záro­veň svým způ­so­bem pře­vka­pi­vě úzká, jeli­kož pod­le chví­le stu­do­vá­ní míst­ní hudeb­ní tele­vi­ze musím říct, že glo­ba­li­za­ce tady jas­ně patr­ná je, a kyr­gyszká pop music zapa­dá do stej­ných tren­dů, kte­ré zná­me ze zápa­du. Tedy, ze zápa­du a nebo ze ŠlágrTV.
- Když už jsme u té glo­ba­li­za­ce, Sul Man Kola je dob­rá, ale Kyryz Cola je lep­ší. Chutnají ale obě hod­ně podob­ně Coca Cole, není to tako­vý ori­gi­nál jako Kofola.
- Kulturní pro­past, o kte­ré jsem mlu­vil už v Biškeku, je ale záro­veň svým způ­so­bem pře­kva­pi­vě úzká, jeli­kož pod­le chví­le stu­do­vá­ní míst­ní hudeb­ní tele­vi­ze musím říct, že glo­ba­li­za­ce tady jas­ně patr­ná je, a kyr­gyszká pop music zapa­dá do stej­ných tren­dů, kte­ré zná­me ze zápa­du. Tedy, ze zápa­du a nebo ze ŠlágrTV.
- Experimentují tady už i s kru­ho­vý­mi objezdy, ale na vět­ši­ně z nich pla­tí před­nost zprava.

Země ledu a ohně (Ísland)

Den prvý

Ha, mise spl­ně­na, kou­pal jsem se s ram­pou­chy na hla­vě. Sice se jen co jsme do ter­mál­ní­ho pra­me­ne vlez­li přihna­la sně­ho­vá bou­ře, kte­rá nám zavá­la všech­no oble­če­ní, a násled­ně škol­ní zájezd pat­nác­ti­le­tých bri­tek (kte­rým jsme galant­ně uhnu­li z té nej­tep­lej­ší čás­ti, aby si tam moh­ly sáh­nout – zas tak veli­ké to neby­lo – tak­že mi v tenhle moment už při odpo­ví­dá­ní na jejich otáz­ky začí­na­ly jek­tat zuby, avšak mas­ko­val jsem to dost dob­ře na to, aby tam stá­ly a nene­cha­ly nás pře­vlík­nout dal­ších báječ­ných pět minut), ale bylo to super, deset z dese­ti Jayů dopo­ru­ču­je.
Nicméně postup­ně. Už na letiš­ti se nám před­sta­vi­lo vrto­ši­vé island­ské poča­sí, když se za těch 20 minut, co jsme vyzve­dá­va­li náš drak­kar znač­ky Kia, stih­lo změ­nit ze sně­ho­vé bou­ře na slu­neč­no dva­krát. Tohle pokra­čo­va­lo celý den, pět minut hus­tá váni­ce a najed­nou mod­rá oblo­ha, jen aby se to za chvil­ku zase vystří­da­lo. Rosničky tady musí mít fakt vypra­co­va­ná lejt­ka.
V Rejkjavíku jsme si dali jejich slav­ný hot dog (nebyl špat­ný, dáva­jí do něj slad­kou hoř­či­ci) a pak vyra­zi­li na sever. Islandská kra­ji­na je fan­tas­tic­ká. Rozdrásaná lávo­vá pole, tyčí­cí se hrad­by skal ze kte­rých se řítí zmrz­lé vodo­pá­dy, pole plná mechu a koní, všech­no včet­ně oblo­hy do fil­mo­vě vypa­da­jí­cí mod­ro-žlu­té. Nádhera. Tentokrát jsem si sebou mís­to foťá­ku vzal dro­na, jeli­kož tady mají vel­mi mile rozum­né záko­ny, a tak jsem ho hned nad­še­ně vyta­ho­val – abych zjis­til, že se mi najed­nou odmí­tá spo­jit s tele­fo­nem. Parádička. Takže mám úžas­né letec­ké zábě­ry jen ve své hla­vě a vy dosta­ne­te leda fot­ky z tele­fo­nu. Ach jo.
Cesta kolem pobře­ží byla nicmé­ně krás­ná, tak­že si je pro­hlíd­ně­te – zasta­vo­va­li jsme takřka za kaž­dou zatáč­kou, pro­to­že tady dra­ma­tic­ky a báj­ně vypa­dá sko­ro všech­no, ale do cílo­vé ves­nič­ky jsme nako­nec zdár­ně dora­zi­li se setmě­ním (jsme tady zrov­na na rov­no­den­nost, tak­že nesmy­sl­né dny a noci si neu­ži­jem). V hos­po­dě se nás slič­ná ser­vír­ka zepta­la, jest­li si nebu­dem rozu­mět spíš čes­ky, když je z Plzně, a naser­ví­ro­val nám míst­ní spe­ci­a­li­ty – hlu­bo­ce se omlou­vám Islanďanům za oče­ká­vá­ní, že bude jejich kuchy­ně podob­ná té brit­ské. Vaří tady výbor­ně, tak dob­ré jehně­čí jsem ješ­tě neměl. Akorát teda ceny za jíd­lo rad­ši nepře­po­čí­tá­vat. Tisícovka za jíd­lo s pivem jen to hvízdne.

Den dru­hý

Večer nám při­šla zprá­va, že loď, se kte­rou poje­de­me za velry­ba­mi, odplu­je z jiné­ho pří­sta­vu, a to kon­krét­ně toho, co máme pod oknem – tak­že mám ráno mís­to pře­su­nu plno času mrk­nout na dro­na. Nu. Drona se mi přes všech­nu sna­hu při­po­jit nepo­ved­lo, a pak při­šla dal­ší zprá­va, že se velry­bář­ská výpra­va pro špat­né poča­sí ruší. Den neza­čal nej­lé­pe.
Pan domá­cí nám naštěs­tí na mapě zazna­čil alter­na­tiv­ní pro­gram, a tak jsme se vyda­li mís­to za velry­ba­mi za žra­lo­ky. Grónský žra­lok se dlou­hou dobu lovil pro olej ze svých jater, kte­rá tvo­ří dese­ti­nu jeho váhy. Dnes už po ole­ji poptáv­ka není, a žra­lo­ci se aktiv­ně nelo­ví, nicmé­ně když je rybá­ři náho­dou chy­tí, dají je lidem v Bjarnarhöfnu, kte­ří dodnes jejich maso zpra­co­vá­va­jí. A že to není žád­ná sran­da, maso grón­ské­ho žra­lo­ka je jedo­va­té, pro­to­že nemaj pin­dí­ka, a tak jsou napuš­tě­ní močí, kte­rou mají namí­cha­nou jako nemrz­nou­cí směs. Je tře­ba je tři měsí­ce fer­men­to­vat a šest měsí­ců sušit, než je to poži­va­tel­né – a někte­ré méně zfer­men­to­va­né kous­ky jsou pořád jak čpa­vek. A jak moc­ně to v sušár­ně smr­dí! Fascinující.
Definitivně jsem vzdal sna­hu domlu­vit se z dro­nem po tom, co se mi při při­po­je­ní přes WiFi tele­fo­nu zase­kl dva met­ry nad zemí a odpo­jil – co už, pře­ce se nebu­du celou ces­tu roz­či­lo­vat. Počasí se navíc po chví­li ustá­li­lo, a to na sně­ho­vé váni­ci. Přidávám si do neza­po­me­nu­tel­ných řidič­ských zážit­ků jízdu napros­to prázd­nou bělo­bou. Cestu jsem jen odha­do­val pod­le GPSky. Dojeli jsme k Stykkishólmurskému majá­ku a já tím dobyl svůj nový sever­ní rekord – 65° 5′ sever­ní šíř­ky. Není to ješ­tě polár­ní kruh, ale i tak mě to těší. (Západní rekord jsem pře­ko­nal vče­ra, 23° 57′ W.) Nahoře nás to málem odfouklo a pocho­pi­li jsme, že vydá­vat se na moře by asi oprav­du nebyl dob­rý nápad, pro­to­že obzor splý­val v mod­ro­še­dé bou­ři a racci přes všech­nu sna­hu líta­li poza­du. Dali jsme si tedy aspoň v míst­ní pekár­ně vyni­ka­jí­cí květá­ko­vé polív­ku a sko­ři­co­vé­ho šne­ka (kte­rý je asi zamýš­len ku krme­ní velryb, pro­to­že byl obrov­ský, a poli­tý tako­vou spous­tou kara­me­lu, že by z toho člo­věk udě­lal ješ­tě jeden), a vyda­li se zpět na jih.
Usnesli jsme se, že nám z Islandu chy­bí ješ­tě sop­ka, a tak jsme se vyda­li na Eldborg. Je to tedy jen vyhas­lý krá­ter, kte­rý už toho moc nevy­soptí, ale výš­lap vře­so­viš­těm a lávo­vým polem byl úžas­ný. Počasí se na chví­li uklid­ni­lo, a pus­ti­na byla nevy­da­la ani hlás­ku. Nechápu, jak tady ti vikin­go­vé moh­li pře­žít, ale chá­pu, že vymýš­le­li tolik bájí.

Poznatky

- Nejspíš se tady pro­dá­vá pou­ze pas­te­lo­vá barva. Nejzářivější odstín, kte­rý jsem viděl, byla bur­gund­ská.
- Těžko se můžou divit, že je tady nej­ob­lí­be­něj­ší vol­no­ča­so­vou akti­vi­tou alko­ho­lis­mus, když jedi­né neal­ko, kte­ré v restau­ra­ci měli, bylo fru­ko. Dobré fru­ko, ale stej­ně.
- Dávají ale vždy auto­ma­tic­ky kara­fu s vodou, a že ji tady mají dobrou, což je super
- Pro alko­ho­lis­mus mla­dých tady mimo­cho­dem nezle­ti­lí mají záko­nem naří­ze­nou večer­ku
- Nejlepší obchod je prý Bónus – dívej­te se po retar­do­va­né vyhlí­že­jí­cím pra­sát­ku – kde mají u výcho­du ter­mosky s kávou zdar­ma
- Alkohol si v něm ale nekou­pí­te, ten se dá sehnat pou­ze ve spe­ci­ál­ních stát­ních pod­ni­cích Vínbúðin, kte­ré mají ote­vře­no od čtyř do šes­ti – v sobo­tu o tro­chu dýl
- Kupte si mís­to toho malt og apple­sín, mix sla­du a oran­žá­dy – je to míst­ní svá­teč­ní tra­di­ce, ale mys­lím, že půjde sehnat pořád
- Pravý island­ský skyr oprav­du chut­ná jako jogurt
- Kostely tady mají pro pět lidí – mož­ná šest, když nebu­dou obéz­ní a zatáh­nou bři­cho
- Nechápu, jak tady můžou mít domy tak ten­ké stě­ny. U nás by na to při­šel ješ­tě metr izo­la­ce! Buď tady má kaž­dý ve skle­pě geo­ter­mál­ní zříd­lo, nebo jsou oprav­du otu­ži­lí a vytá­pě­li to jen pro turis­ty
- Letiště u Rejkjavíku je asi nej­hez­čí, kte­ré jsem viděl. Nic zásad­ně zají­ma­vé­ho, ale je pěk­né, pře­hled­né, čis­té, se spous­tou míst k seze­ní, kte­ré mají elek­tric­ké zásuv­ky, bez­cel­ní zóna s cena­mi, kte­ré jsou oprav­du níz­ké, a s výhle­dem na balet desí­tek sněž­ných plu­hů – to musí být úžas­né medi­ta­tiv­ní prá­ce, osm hodin jez­dit do kola zatím­co sníh pořád padá…
- Viděl jsem mno­hem víc koní než lidí. Podle mě se po kri­zi 08 roz­hod­li vrá­tit se k osvěd­če­něj­ším způ­sobům živo­ta jako jsou ple­ní­cí nájezdy a teď se při­pra­vu­jí. A jestli­že mají koně, kte­ří v tako­výchhle bli­zar­dech nevzru­še­ně chroupou seno, tak snad ani nebu­de tře­ba kout meče.
- A kdy­bys­te chtě­li ces­to­vat taky, tak tady je pla­y­list Islandské hud­by – hra­jí zde v pod­sta­tě jen art-pop nebo black metal, ale vzhle­dem k té kra­ji­ně to napros­to chá­pu
https://open.spotify.com/…/11127219248/playlist/2CoCykKXM98…

Vranyo

Toto je text, kte­rý jsem na inter­ne­tu našel pár let tomu, a při­šel mi tak zají­ma­vý, že jsem si jej ulo­žil. I teh­dy byl, co se pama­tu­ju, zastř­če­ný na někte­rém zapad­lém message­bo­ar­du, nicmé­ně nyní už, zdá se, nelze dohle­dat vůbec, tak­že ho nahra­ju sem.
Jde o rus­kou nátu­ru a její vztah k pravdě.


The text below might con­ta­in errors as it was repro­du­ced by OCR soft­ware from the digi­ti­zed originals

BOX-FOLDER-REPORT: 60−3−312
TITLE: Famous Vrun’s and Their Vranyo’s
BY: a.a.
DATE: 1962 – 5‑22
COUNTRY: Soviet Union
ORIGINAL SUBJECT: USSR
INTERNAL DISTRIBUTION ONLY
Radio Free Europe /Munich.
Research and Evaluation Department
Background Information USSR

22 May 1962

FAMOUS VRUN’S AND THEIR VRANYO’S

Appendix:

That’s No Lie, Comrade

(By Ronald Hingley
Problems of Communism, March-April 1962) p. 1

The atta­ched paper by Mr. Robert Hingley con­sti­tu­tes an extensi­ve stu­dy of vra­nyo, which he con­si­ders a key attri­bu­te of the Russian nati­o­nal character.[1]

Mr. Hingley’s inves­ti­gati­on is of spe­cial impor­tan­ce, because, as he demon­stra­tes, this spe­ci­fic Russian nati­o­nal cha­rac­te­ris­tic has, as he puts it, „really come into its own as an influ­en­ce on Soviet pub­lic beha­vi­or. Indeed, Nikita Khrushchev him­self is one of its out­stan­ding expo­nents, althou­gh he has many clo­se imitators.

This stu­dy of Russian-Soviet vra­nyo is all the more valu­a­ble to the stu­dent who wishes to gain a bet­ter under­stan­ding of Soviet pub­lic beha­vi­or because Mr. Hingley has done much more than sim­ply to iden­ti­fy this more or less unique cha­rac­te­ris­tic. By means of pain­sta­king ana­ly­sis of nume­rous cases of vra­nyo he has suc­ce­e­ded in expla­i­ning the pre­ci­se ope­rati­on of this practi­ce, and has set down the laws gover­ning it. Thus, he descri­bes in detail the type of topic best sui­ted to suc­cess­ful vranyo,t the neces­si­ty of the vrun (the per­petra­tor of vra­nyo) to belie­ve or not to belie­ve, the role of the lis­te­ner, the ope­rati­on of tact­ful tactics, and so forth.

Mr. Hingley’s ana­ly­ses show that vra­nyo in practi­ce is in many ways simi­lar to the science of game­sman­ship as practi­ced in seve­ral wes­tern societies.

While the rules and methods of vra­ny­o’s ope­rati­on may at first sight appear very com­pli­ca­ted, Mr. Hingley’s paper pro­vi­des excellent gui­de lines for stu­dy. The dili­gent resear­cher, after some weeks of seri­ous practi­ce, should be able to find „excellent exam­ples of vra­nyo in almost any Soviet newspa­per, radio pro­gram, or lear­ned journal.

a.a.

— —  —  —  —  —  — -

[1] The defi­ni­ti­on of vra­nyo falls somewhe­re between the English words „lies, fib­bing, non­sen­se, rot, idle talk, twad­dle, and blarney.“

THAT’S NO LIE, COMRADE

By Ronald Hingley

Problems of Communism

March-April 1962

It will be gene­rally agre­ed that Soviet soci­e­ty has evol­ved a spe­cial sty­le of pub­lic beha­vi­or which may be obser­ved when Soviet citi­zens engage in diplo­ma­cy, „good will“ con­tacts, poli­ti­cal or cul­tu­ral cele­brati­ons and the like. This sty­le is high­ly ori­gi­nal, but its cre­ati­on has been assi­s­ted by many diver­se influ­en­ces. For exam­ple, one influ­en­ce has been a ten­den­cy – natu­ral in the mem­bers of an autho­ri­ta­ri­an soci­e­ty – to imi­ta­te the man­ner of the ove­rall boss. Thus, under Stalin, the Russians whom one met ten­ded to be as taci­turn and inscru­table as the­ir lea­der. After Stalin’s death and Khrushchev’s rise, they sud­den­ly beca­me blu­ff, bonho­mous and club­by, repro­du­cing the image of the­ir new lea­der, home­ly pro­verbs and all.

Stalin, of cour­se, was not a Russian at all, nor was he very much like a Russian. But in many ways Khrushchev is a typi­cal Russian, so that his ascen­dan­cy has ope­ned the door for ele­ments in the Russian nati­o­nal cha­rac­ter to influ­en­ce the Soviet sty­le of beha­vi­or to a gre­a­ter degree than befo­re. This sty­le has spread to non-Russian are­as who­se inha­bi­tants are often pathe­tic as they mecha­ni­cally repro­du­ce fashi­o­na­ble and requi­red postu­res. To some extent the new man­ner has also affec­ted Communists in the satel­li­tes and in the free world.

In the West suf­fi­ci­ent atten­ti­on has not yet been given to the impor­tant ways in which Soviet beha­vi­or has been con­di­ti­o­ned by the Russian nati­o­nal cha­rac­ter, per­ha­ps because nati­o­nal cha­rac­ter is such an elusi­ve thing and so often pro­vo­kes mislea­ding and even offen­ding gene­ra­li­zati­ons. The Assessment of a peo­ple is at best a cru­de and uns­cien­ti­fic pro­cedu­res, and in attempting it one must never trip into the pit­fall of attri­bu­ting nati­o­nal cha­rac­te­ris­tics without dis­cri­mi­nati­on to all repre­sen­ta­ti­ves of a given nati­o­na­li­ty with whom one may come in con­tact. That this com­mon fault is tacless and foo­lish need not, however, deter one from enqui­ry, and in the pre­sent instan­ce the wri­ter will try to rely as far as possi­ble on the evi­den­ce of Russians about themselves.

Such an enqui­ry can all too easi­ly give the impres­si­on of being „anti-Russian” when it is nothing of the sort. The fact is that huma­ni­ty in the mass (on which conclusi­ons about nati­o­nal cha­rac­ter have to be based) is less pre­possessing than in small doses. „Russians,“ „Germans“ and „the British“ con­si­de­red in the lump are less ple­a­sant than the Russians, Germans, and Englishmen whom one knows. Moreover, the­re appears to exist a law whe­re­by, when nati­o­nal cha­rac­te­ris­tics beco­me insti­tu­ti­o­na­li­zed (as has hap­pe­ned in Soviet Russia), it is pre­ci­se­ly the more absurd cha­rac­te­ris­tics which push out the more dig­ni­fied and attracti­ve. Perhaps I can best put this {page 2} in per­specti­ve by con­si­de­ring what might have hap­pe­ned if my own coun­t­ry, England, had under­go­ne a Bolshevik Revolution, inste­ad of Russia. If, as a con­sequen­ce, the more famous English qua­li­ties had beco­me fea­tu­res of the offi­cial Communist beha­vi­or-sty­le, the results would obvi­ous­ly have been com­ple­te­ly dif­fe­rent from what we now find in Russia. But would they have been any less absurd? I doubt it. Yet to belie­ve this is not necessa­ri­ly to be anti-English.

The Fine Points of „Vranyo“

With these qua­li­fi­cati­ons, we may now appro­ach the sub­ject at hand, which is the influ­en­ce on Soviet beha­vi­or of a spe­ci­fic Russian cha­rac­te­ris­tic – the ten­den­cy to indul­ge in what the Russians call vra­nyo. Just how untransla­table this is may be illustra­ted by refe­ren­ce to the two main Russian-English dicti­o­na­ries, one of which ren­ders the word as „lies, fib­bing, non­sen­se, rot,“ and the other as „idle talk, twad­dle.“ To these words may be added the Irish „blar­ney,“ which comes nearer than any of the others, but still falls pret­ty wide of the mark.

Perhaps the word can best be under­s­to­od by con­si­de­ring that vra­nyo is the more inno­cent of two qui­te dis­tinct Russian words mea­ning „lies,“ the more seri­ous term being lozh. Thus an accusati­on of indul­ging in vra­nyo is like­ly to be mere­ly affecti­o­na­te and adds up to litt­le more than a char­ge of possessing a live­ly ima­gi­nati­on („You’re kid­ding“). But to accuse some­o­ne of lozh is har­sh („You’re a liar“). The roots of both words are rich in deri­va­ti­ves (such as zavi­rat­sia, cru­de­ly transla­ted „to lie one­self into a con­di­ti­on of tran­ce“) inde­ed, Russian may possess almost as big a stock of words for „lying“ as Arabic has to descri­be dif­fe­rent kinds of camel.

The dis­tincti­on between the two main types of Russian lying is care­fully dra­wn in one of the gre­at pre­re­vo­lu­ti­o­na­ry sta­te­ments on the sub­ject, the essay „Pan-Russian Vranyo,“ by the short-sto­ry wri­ter and dra­ma­tist Leonid Andreyev.[1] Andreyev claims, rather unfai­r­ly, that Russians have no talent for the more seri­ous brand of lie (lozh). He says that this kind of lying is an „art, dif­ficult and deman­ding intel­li­gen­ce, talent, cha­rac­ter and sta­mi­na.“ An exam­ple of a good liar of the lozh type is Shakespeare’s Iago, who­se skill in this field – says Andreyev – is bey­ond the atta­in­ment of a Russian. He continues :

Yes, the Russian is inca­pa­ble of tel­ling lies (lozh), but he seems to be equally bereft of the capa­ci­ty to tell the tru­th. The inter­me­di­a­te thing for which he feels the gre­a­test love and ten­der­ness resem­bles nei­ther tru­th nor lozh. It is vra­nyo. Like our nati­ve aspen it pops up unin­vi­ted eve­ry­whe­re and cho­kes other vari­e­ties. Like {page 3} the aspen it is com­ple­te­ly use­less both for firewo­od and car­pen­t­ry, and also like the aspen it is some­ti­mes beautiful.[2]

As his first exam­ple of Russian vra­nyo, Andreyev refers to a man who, after con­ver­sing nor­mally for a long time, sud­den­ly announ­ces that his aunt has died. „He utters the vra­nyo and is ama­zed. Far from having died, his aunt is going to turn up in half an hour, and eve­ry­bo­dy knows it. He can’t get any advan­tage out of his aun­t’s death, and why he utte­red the vra­nyo is a mystery.“

This is an exam­ple of vra­nyo at its sim­plest, and in this form it still seems to be flou­rishing. Some time ago the wri­ter was pre­sent when a Soviet visi­tor began to spe­ak to one of his British hosts about a Russian �migr�{unreadable, pro­ba­bly emi­grant?} known to both of them. According to the visi­tor, one of this �migr�‚s sons had recent­ly retur­ned to the Soviet Union after a stay in Paris, had pub­lished a book (the exact tit­le was given), had chan­ged his name and under­go­ne all sorts of other adven­tu­res. The host lis­te­ned to this rig­ma­ro­le with a strai­ght face – thus pre­ser­ving the con­ven­ti­ons of vra­nyo – althou­gh he hap­pe­ned to be a very clo­se fri­end of the fami­ly con­cer­ned and knew that eve­ry word was untrue.

This, then, is the kind of fan­ta­sy in which Andreyev claims a nati­o­nal mono­po­ly for the Russians. They are una­ble, accor­ding to him, to tell for­ce­ful and effecti­ve lies like Iago. Their true repre­sen­ta­ti­ve is Khlestakov, the inge­ni­ous hero of Gogol’s Inspector General, who­se skill lies in jug­g­ling with fan­tas­tic impro­vi­sati­ons, and who, accor­ding to Andreyev, con­sti­tu­tes some­thing unique­ly Russian, „like a samovar.“

Obviously vra­nyo is not in fact so unique­ly Russian as Andreyev claims, but it cer­ta­in­ly is an out­stan­ding Russian Wharacteristic and as such has been enshri­ned in many works of Russian lite­ra­tu­re. One of the most impor­tant 19th-cen­tu­ry autho­ri­ties on the phe­no­me­non was Dostoyevsky, who has con­tri­bu­ted a remar­kable essay, „A Word or Two about Vranyo.“[3] Dostoyevsky does not draw the care­ful dis­tincti­on made by Andreyev between lozh and vra­nyo; he uses the two words inter­chan­ge­a­bly – a remin­der that they are at least jux­ta­po­sed if not over­lap­ping con­cepts, and that one could be too per­nicke­ty in try­ing to draw a firm line between them. As befits his tem­pe­ra­ment, Dostoyevsky is even more scathing on the sub­ject than Andreyev. He writes:

“Not long ago I was sud­den­ly struck by the thou­ght that among our Russian intellectu­al clas­ses the exis­ten­ce of {page 4} a non-liar is an impossi­bi­li­ty. The rea­son for this is that in Russia even com­ple­te­ly honest peo­ple can lie. I am con­vin­ced that in other nati­ons, for the gre­at majo­ri­ty, it is only scoun­drels who lie; they lie for practi­cal advan­tage, i.e. with direct­ly cri­mi­nal aims.”

Besides con­tri­bu­ting to the the­o­ry of the sub­ject, Dostoyevsky cre­a­ted some notable pur­veyors of vra­nyo in his novels, among whom General Ivolgin in The Idiot holds pri­de of pla­ce. Most rea­ders will remem­ber ivol­gin best for an expe­ri­en­ce which he recounts as having hap­pe­ned to him in a rai­lway tra­in. He tells how he was once sha­ring a com­part­ment with a woman who was tra­ve­ling with her lap-dog. Objecting to his cigar, she snatched it from him and threw it out of the win­dow, upon which Ivolgin took his reven­ge by throwing the dog after the cigar. Unfortunately a mem­ber of Ivolgin’s audi­en­ce, unsym­pathe­tic to vra­nyo, bre­aks the con­ven­ti­ons by poin­ting out that this inci­dent had recent­ly been repor­ted in a Belgian newspa­per, and that General Ivolgin was not con­cer­ned in it at all.

The Russian lie is, accor­din­g­ly, some­thing very dif­fe­rent from the non-Russian lie, and some­thing much more attracti­ve. At its best it is an art form and not at all a means of gai­ning per­so­nal advan­tage – at least this is true of vra­nyo as oppo­sed to lozh.

There is ano­ther cru­cial point to be made about vra­nyo, and that is that in its pro­per form it is a two-way affair. It demands not only a pur­veyor of vra­nyo (the vrun) but also the phy­s­i­cal pre­sen­ce of one or more reci­pi­ents or Victims. This is one of the impor­tant respects in which vra­nyo dif­fers from lozh, for lozh can ope­ra­te per­fect­ly well throu­gh radio broad­casts and diplo­ma­tic notes, no less than in the tete-a-tete . The true vrun, however, can only give his best in the pre­sen­ce of a Victim with whom he can com­mu­ni­ca­te. The fact that vra­nyo is a two-way pro­cess is stres­sed aga­in and aga­in in the lite­ra­tu­re of the sub­ject, and as the following key quo­tati­on from Dostoyevsky’s essay shows, facial expres­si­on has an impor­tant part to play:

“Have you never told an anec­do­te – an alle­ged per­so­nal expe­ri­en­ce –to the very same per­son who ori­gi­nally told that sto­ry to you about him­self? Have you really for­got­ten how, hal­fway throu­gh the sto­ry, you sud­den­ly… cot­to­ned on to this fact, which was also con­fir­med by the suf­fe­ring glan­ce of the lis­te­ner, fixed fir­mly upon you for in such cases for some rea­son peo­ple look into each other’s eyes with ten­fold intensi­ty?”[4]

As this passage illustra­tes, the relati­ons between pur­veyor and Victim are of the essen­ce of vra­nyo. Perhaps the gre­a­test passage of vra­nyo in ficti­on is the sce­ne, in Book Four of Dostoyevsky’s The Idiot, whe­re General Ivolgin rela­tes {page 5} to Prince Myshkin an enti­re­ly ima­gi­na­ry sto­ry about his sup­po­sed expe­ri­en­ces during the Napoleonic Campaign of 1812 Ivolgin claims that Napoleon appoin­ted him his page during the occu­pati­on of Moscow, and the high point of the vra­nyo is rea­ched when Napoleon is descri­bed as having deci­ded to order the French retre­at on young Ivolgin’s advi­ce („clear off home, General“). During the who­le of this pre­po­ste­rous account, Ivolgin con­ti­nu­es to stu­dy Myshkin’s expres­si­on („he squin­ted mis­trust­fully at the Prince,“ say­ing to him, „You are smi­ling, Prince – You are loo­king at my face…,“ and so on.) After Ivolgin had left, the Victim „had a pre­mo­ni­ti­on that he [Ivolgin] belon­ged to that cate­go­ry of liars who, althou­gh they lie to the point of sen­su­al self-indul­gen­ce and even to a con­di­ti­on of tran­ce, neverthe­less suspect that they are not being belie­ved and can­not be belie­ved.“ Myshkin had man­fully con­tri­ved to lis­ten to Ivolgin’s absur­di­ties with a fai­r­ly strai­ght face, and thus (he hoped) had minis­te­red to the General’s selfre­spect. But he had not done well enou­gh, for he rece­i­ved a note from the General that same eve­ning bre­a­king off all relations.

A Trait in Evolution

Prince Myshkin’s expe­ri­en­ce should ser­ve as a war­ning to all Western citi­zens who take part in East-West con­tacts, if they wish to pre­ser­ve the pro­pri­e­ties. When con­fron­ted with vra­nyo, they should assu­me a seri­ous and sli­ght­ly reve­ren­tial expres­si­on and should at all costs avo­id the errors of „facecri­me“ – that is, if they are to ful­fill adequa­te­ly the­ir orda­i­ned role as Victim. Before exa­mi­ning just what this role entails, however, it is necessa­ry to show the ways in which modern vra­nyo has depar­ted from its pre­re­vo­lu­ti­o­na­ry form, and the ways in which it has ten­ded to beco­me insti­tu­ti­o­na­li­zed as a fea­tu­re in the beha­vi­or pat­tern of Soviet man.

It is only in recent years that vra­nyo has emer­ged as a stan­dard ele­ment in Soviet pub­lic postu­re. We might with advan­tage gross­ly over­sim­pli­fy here and call the age of Lenin the Age of Truth. This was so because it was also, com­pa­ra­ti­ve­ly, an age of fai­th. In Lenin’s day when Soviet spo­ke­smen pro­mi­sed the peo­ple that they faced a glo­ri­ous futu­re, that they would over­ta­ke America, and that a Communist revo­lu­ti­on was just around the cor­ner in Germany, they were sne­a­king the tru­th, in the sen­se that on the who­le they belie­ved these pro­mi­ses to be true.

This was suc­ce­e­ded by the age of Stalin, the gre­at era of lozh. Here was an age in which a sin­ce­re belief in any­thing – even in Stalin him­self – could very often beco­me a passport to the con­cen­t­rati­on camps. When Stalinist spo­ke­smen referred to the Russian pea­san­t­ry volun­ta­ri­ly joi­ning the collecti­ve farms en mas­se, this was in no sen­se a pie­ce of vra­nyo. It was just a strai­ght lie. {page 6}

Only in the age of Khrushchev has Russian vra­nyo really come into its own as an influ­en­ce on Soviet pub­lic beha­vi­or. This is due part­ly to the exam­ple of Mr. Khrushchev him­self, who­se sta­te­ments on agricul­tu­re, catching up with America, etc., often car­ry a strong whi­ff of vra­nyo (althou­gh rare­ly in its purest form as in General Ivolgin’s sto­ry about the lap-dog). The spread of vra­nyo in the Khrushchev era deri­ves less, however, from his per­so­nal exam­ple than from the rela­xati­on of con­t­rols over which he has pre­si­ded. As we all know, it is now possi­ble for com­mu­ni­cati­on between indi­vi­du­als to take pla­ce on a less rest­ric­ted sca­le than Stalin per­mit­ted, both inter­nally (between Soviet citi­zens) and exter­nally (between Soviet citi­zens and fore­igners). This rela­xati­on of con­t­rols has rele­a­sed a torrent of vra­nyo which had been dam­med up for decades.

Vranyo has chan­ged somewhat sin­ce Dostoyevsky’s day, however. In the first pla­ce, it has been tur­ned into much more of a ritu­al. The sub­ject-mat­ter of vra­nyo now runs in pre­scri­bed gro­o­ves, whe­re­as in the pal­my days of Dostoyevsky one could merri­ly impro­vi­se about wha­te­ver came into one’s head. Many of the pre­scri­bed gro­o­ves will be only too fami­li­ar to rea­ders of this jour­nal and need not be descri­bed in detail. There are, of cour­se, the vari­ous stock deni­als of Soviet pro­pa­gan­da: an exam­ple is the frequent­ly-heard dis­c­lai­mer that begging, tip­ping and pro­sti­tu­ti­on exist in the Soviet Union These, however, are only fields for „nega­ti­ve vra­nyo,“ an unim­por­tant by-pro­duct of the genre, sin­ce it is hard for even the most expe­ri­en­ced vrun to embel­lish the absen­ce of some­thing with what is a vital ele­ment in the– exer­ci­se ela­bo­ra­te embro­i­de­ry – espe­ci­ally when that some­thing does not hap­pen to be absent at all.

For the pur­po­ses of embro­i­de­ry, a posi­ti­ve vra­nyo-topic is nee­ded. A good exam­ple is the ficti­on, wide­ly pro­pa­ga­ted in recent years, that eve­ry sum­mer tens of mil­li­ons of Soviet wor­kers may be seen dri­ving the­ir fami­lies along the main roads of the coun­t­ry toward some Black Sea resort „in the­ir own cars.“ When lis­te­ning to such a reci­tal on one occasi­on, I must have been betra­yed into face-cri­me, because the vrun (or rather vrunya, for the spe­a­ker was a woman) gave me a sharp look and quick­ly saids „of cour­se the­re are some wor­kers who don’t yet have cars of the­ir own.“

This com­ment brings out a modern refi­ne­ment of vra­nyo bey­ond the ken of Dostoyevsky’s con­tem­po­ra­ries – the „frank admis­si­on“ of vari­ous Soviet „defects,“ which per­forms the functi­on of under­li­ning the reli­a­bi­li­ty of the per­for­man­ce as a who­le. The epi­so­de also illustra­tes ano­ther dif­fe­ren­ce between pre­sent-day Soviet and 19th-cen­tu­ry vra­nyo. Dostoyevsky clai­med that vra­nyo was a mono­po­ly of Russian men. Certainly this is no lon­ger true, for here, as in other fields, the equa­li­ty of the sexes has made itself felt.

The chan­ges in vra­nyo sin­ce Dostoyevsky’s day have not been all gain. In tho­se days one got a much purer article, {page 7} whe­re­as nowa­da­ys the baf­fling practi­ce has grown up of adul­te­ra­ting vra­nyo with lar­ge injecti­ons of tru­th. One finds this in the endless „buil­ding sto­ries“ which have beco­me one of the sta­ples of modern vra­nyo, and which no fore­ign visi­tor to Moscow can have esca­ped. The vra­nyo is unrolled with tra­di­ti­o­nal cere­mo­ny, with sto­ries about how the­re was „nothing here, nothing“ except swamp and shacks a few mon­ths ago, whe­re­as now the­re is a vast new suburb con­ta­i­ning so many tens of thou­sands of squa­re meters of living spa­ce. Such sto­ries are told with all the tra­di­ti­o­nal accom­pa­ni­ments of vra­nyo – the expan­si­ve gestu­res, the pier­cing glan­ce, the swel­ling neck, and that curi­ous con­st­ric­ted voice which sug­gests that the spe­a­ker is on the point of cho­king. But some­thing is wrong, for the apart­ment blocks are actu­ally the­re, as the Victim can see with his own eyes. In a way this is not pla­y­ing fair, althou­gh of cour­se vra­ny­o’s loss has been the Muscovite’s gain. One is remin­ded that Potemkin orga­ni­zed his famous „villages“ in a man­ner more strict­ly in accord with the canons of clas­si­cal vranyo.

One should not, however, unde­res­ti­ma­te the ele­ment of vra­nyo in the tra­di­ti­o­nal con­structi­on sto­ries. Exactly the same sto­ries, told with the same phy­s­i­cal symptoms on the part of the narra­tors, were put out in ear­lier years when, as is now open­ly admit­ted, the buil­ding pro­gram was gross­ly ina­dequa­te. It could of cour­se be argu­ed that what we now find invol­ves, not an adul­te­rati­on of vra­nyo, but an even gre­a­ter sophis­ti­cati­on. In ear­lier times vra­nyo had to be unt­rue. But nowa­da­ys its con­necti­on with tru­th has beco­me so obscu­re that it no lon­ger really matters.

The wri­ter is not sure, inci­den­tally, that the aims of vra­nyo are best ser­ved by the air of utter sur­pri­se with which so many Soviet spo­ke­smen dila­te on Soviet achie­ve­ments. At any rate it has never see­med unbe­lie­va­ble in a practi­cal sen­se (as Soviet spo­ke­smen often imply by the­ir man­ner) that things like apart­ment blocks and fac­to­ries can be built under the Soviet sys­tem, any more than it is unbe­lie­va­ble that they can be built under any other sys­tem. Another baf­fling Soviet practi­ce is the habit of tal­king about such specta­cu­lar feats as the laun­ching of sput­niks and cos­mo­nauts with exact­ly the same man­ne­risms and into­nati­ons as are tra­di­ti­o­nally asso­ci­a­ted with the deli­ve­ry of vra­nyo in its purest form.

To Believe and Not to Believe

One impor­tant ques­ti­on ari­ses at this stage: To what extent does the Soviet vrun belie­ve his own vra­nyo? He obvi­ous­ly dif­fers from the pur­veyor of lozh, who knows per­fect­ly well that he is lying. He also dif­fers from tho­se among offi­cial Soviet contact-men,[5] espe­ci­ally nume­rous among the youn­ger {page 8} gene­rati­on, who tell the tru­th in the sen­se that they them­sel­ves belie­ve what they say. The vrun in this respect occu­pies an inter­me­di­a­te posi­ti­on. It would not be qui­te true to say that he simul­ta­ne­ous­ly belie­ves and does not belie­ve the vra­nyo which he dis­se­mi­na­tes. Rather the case may often be that he does not belie­ve it at all as he begins his haran­gue, but, as it were, sud­den­ly beco­mes con­vin­ced by his own eloquen­ce in mid-career, a phe­no­me­non which we may term the „take-off.“ Here Dostoyevsky has more evi­den­ce to pro­vi­de. One of his most remar­kable pre­va­ri­ca­tors is Fyodor Pavlovich Karamazov in The Brothers Karamazov. Of such peo­ple Dostoyevsky comments:

“Old liars, who have spent the­ir who­le lives acting, have moments when they put on such a per­for­man­ce that they genui­ne­ly shake and weep with emo­ti­on, despi­te the fact that at the same moment or only a second after­wards they might be able to whisper to them­sel­ves, ‘You’re lying, you sha­me­less old man.’”

Similarly, in his essay on vra­nyo, Dostoyevsky, add­res­sing a typi­cal Russian vrun, says:

“You have told such fan­tas­tic things that, thou­gh you have actu­ally star­ted to belie­ve in your­self hal­fway throu­gh your sto­ry (for one alwa­ys does begin to belie­ve in one­self hal­fway throu­gh a sto­ry), neverthe­less when you go to bed at night and have enjoya­ble memo­ries about the ple­a­sant impres­si­on made on your lis­te­ner, you sud­den­ly pause and remark invo­lun­ta­ri­ly, ‘Heavens, how I lied; (vral)’”

It the­re­fo­re seems like­ly that the typi­cal vrun at any given moment either belie­ves or does not belie­ve who­le-hear­ted­ly in what he is say­ing, and that he oscilla­tes between these two con­di­ti­ons. Since the more dis­tres­sing phy­s­i­cal symptoms to which refe­ren­ce was made abo­ve, and which inclu­de the stra­i­ned voice, bul­ging eyes and pur­ple face, are asso­ci­a­ted with the peri­od of „take-off“ (during which the vrun comes to belie­ve him­self), it seems possi­ble that the recurrent gusts of clear-hea­ded­ness are natu­re’s way of pro­vi­ding relief.

In con­si­de­ring this ques­ti­on, we are inci­den­tally tou­ching on a par­ticu­lar­ly elusi­ve gene­ral pro­blem – the natu­re of belief. This is a puzzle which is intractable enou­gh in the con­text of Western demo­cra­tic soci­e­ty. It is doubly so in a tota­li­ta­ri­an con­text, for the sim­ple rea­son that not enou­gh is known about what hap­pens to a man’s bra­in when he is com­pelled year in and year out to repe­at sta­te­ments that he knows to be untrue.

Of cour­se, we do know from the evi­den­ce of refu­ge­es from Communist coun­tries that in many cases per­sons of high intel­li­gen­ce have emer­ged from years of con­di­ti­o­ning sur­pri­sin­g­ly uns­cathed. Some managed to adapt them­sel­ves to the­ir envi­ron­ment – as one of them once told me – by deve­lo­ping a form of {page 9} „con­t­rolled schi­zo­phre­nia“ whe­re­by pri­va­te thou­ghts and com­pul­so­ry offi­cial lies were, so to spe­ak, con­fi­ned in sepa­ra­te com­part­ments of the bra­in. (The fact that Russians have had to per­form this balan­cing trick in respect to two dif­fe­rent brands of lie – vra­nyo and lozh – may per­ha­ps have pla­ced them under an added stra­in as com­pa­red to citi­zens of Communist coun­tries reco­gni­zing only one kind of lie.)

In some cases. on the other hand, the repe­a­ted acting of, a fal­se part seems to wear a gro­o­ve in the actor’s bra­in, so that he even­tu­ally comes to belie­ve things which he ori­gi­nally rejec­ted. This may well be a dan­ge­rous pro­cess, as sug­ges­ted – aga­in by Leonid Andreyev – in Thought (Mysi), one of the most terri­fy­ing short sto­ries ever writ­ten. The sto­ry tells of a man who makes up his mind to mur­der his wife. In order to avo­id being punished as a cri­mi­nal, he deci­des to pro­vi­de him­self with an ali­bi in advan­ce, by faking insa­ni­ty. He the­re­fo­re indul­ges in a series of care­fully plan­ned eccen­t­ri­ci­ties, none of them seri­ous enou­gh to get him con­fi­ned in a men­tal home but suf­fi­ci­ent­ly sug­ges­ti­ve of an unba­lan­ced mind to make it appear obvi­ous, after the mur­der, that he had been mad all along. The trouble is that he acts his part as a mad­man so con­vin­cin­g­ly that he even­tu­ally beco­mes a real luna­tic or some­thing indis­tingu­ishable from one – an impor­tant point of the sto­ry being the impossi­bi­li­ty of assessing his true men­tal state.

A life­long addicti­on to vra­nyo may very well pro­du­ce some kind of simi­lar kind of dis­lo­cati­on, a possi­bi­li­ty which should remind one to be on guard aga­inst the natu­ral temptati­on to regard the Soviet vrun as a wholly comic cha­rac­ter. He might inste­ad be a Pagliacci, incre­a­sin­g­ly ill at ease each time he dons the mot­ley. General Ivolgin, per­ha­ps the gre­a­test vrun in Russian lite­ra­tu­re, is in many ways a tra­gic figu­res, but even Ivolgin was not com­pelled to indul­ge in vra­nyo by for­ces out­si­de him­self. Such a com­pul­si­on must, at least in a mino­ri­ty of cases, be an into­le­ra­ble bur­den. In this con­necti­on I am remin­ded of a remark made by Mr. Peter Wiles in a talk given at Oxford short­ly after the Hungarian Revolution of 1956, of which he had been an eye-wit­ness. On being asked to give the main rea­son why the Hungarians revol­ted, he replied sim­ply: „They were fed up with tel­ling lies.“

The natu­re of belief in a Communist soci­e­ty is over­laid by an addi­ti­o­nal com­pli­ca­ting fac­tor. It seems to be an essen­tial fea­tu­re of human beliefs that they should be capa­ble of being for­mu­la­ted in intel­li­gi­ble lan­gu­age. Yet here we are remin­ded that the most fero­ci­ous and susta­i­ned of all Soviet attacks has been moun­ted, not aga­inst kulaks, Trotskyites or Western impe­ri­a­lists, but aga­inst lan­gu­age itself as a means of com­mu­ni­cati­on. The Soviets have not mere­ly tur­ned lan­gu­age upsi­de down but have ato­mi­zed it with a 50-mega­ton bomb and run a harrow over the debris. In the destructi­on of lan­gu­age as a vehicle of thou­ght, vra­nyo has obvi­ous­ly pla­yed a less {page 10} impor­tant part than lozh, but its role should not be over­lo­o­ked. And the destructi­on has been so com­ple­te that it must be dif­ficult for many of the sim­pler-min­ded Soviet citi­zens, con­di­ti­o­ned all the­ir lives by the con­fusing ver­bal sym­bols fired at them almost from the cradle by Soviet pro­pa­gan­da organs, to possess any­thing which can seri­ous­ly be ter­med belief of any kind. If many Russians do not know whe­ther they are coming or going, this is by no means just because they hap­pen to have only a sin­gle verb to cover both con­cepts. To some extent, the­re­fo­re, the ques­ti­on of how far the Soviet vrun belie­ves his own vra­nyo collap­ses befo­re it can be answered.

Counterfeit Vranyo

One fea­tu­re of modern vra­nyo that dis­tingu­ishes it from the brand current in Dostoyevsky’s day is the fact, alrea­dy allu­ded to, that it has now beco­me com­pul­so­ry for wide secti­ons of the com­mu­ni­ty, whe­re­as in the nine­te­en­th cen­tu­ry it was to a much gre­a­ter extent a gra­tu­i­tous and volun­ta­ry indul­gen­ce. If we com­bi­ne this with ano­ther point made ear­lier, name­ly, that many a Soviet vrun must be irked or pain­fully dis­tres­sed by the obli­gati­on to pro­du­ce spe­ci­fied forms of vra­nyo on spe­ci­fied occasi­ons – we shall be in a posi­ti­on to expla­in ano­ther aspect of Soviet vra­nyo: the ele­ment of extra­va­gant exaggeration.

This can best be under­s­to­od by try­ing to put one­self insi­de the skin of an inter­nally pro­tes­ting Soviet vrun who is dis­gusted or humi­li­a­ted at being com­pelled to pro­du­ce vra­nyo like a robot. He wants to pro­test some­how and to dis­so­ci­a­te him­self from the per­for­man­ce. Yet he is not pre­pa­red to face the poli­ti­cal penal­ties for fai­ling to pro­du­ce vra­nyo at all or – still wor­se – sub­sti­tu­ting the tru­th in its pla­ce. But the­re is a kind of pro­test he can make with rela­ti­ve safe­ty­’s by over­do­ing his vra­nyo, he can as it were, „guy“ the who­le absurd pro­cess, dis­so­ci­a­te him­self men­tally from his humi­li­a­ting posi­ti­on, and thus pre­ser­ve a mea­su­re of self-respect. He is fai­r­ly safe in doing this because no one can be abso­lu­te­ly cer­ta­in that the exag­ge­rati­on is deli­be­ra­te. Moreover, althou­gh inter­fe­ring „acti­vists“ can easi­ly make things dif­ficult for some­o­ne who shows insu­f­fi­ci­ency of zeal, they are in a less favo­ra­ble posi­ti­on when con­fron­ted by some­o­ne who shows zeal in excess, however syn­the­tic. In attempting to embarrass him, they might easi­ly get them­sel­ves into trouble.

Soviet lite­ra­tu­re pro­vi­des many exam­ples of such coun­ter­fe­it dis­pla­ys of exces­si­ve zeal by way of pro­test – per­ha­ps none more stri­king than that which takes pla­ce at the deathbed of Professor Shutarevsky’s son in Leonid Leonov’s novel Shutarevsky. The son, impli­ca­ted in coun­terre­vo­lu­ti­o­na­ry acti­vi­ty, has attempted to com­mit sui­ci­de by sho­o­ting him­self in the sto­mach. As he lies in the hospi­tal, dying and una­ble to spe­ak, his father directs at him a long and zea­lous poli­ti­cal haran­gue. It can be taken as cer­ta­in that Leonov was not {page 11} seri­ous in wri­ting this passage as well as many other simi­lar passages in his works; rather he was indul­ging in sati­re aga­inst indoctri­nati­o­nal lite­ra­tu­re. This was daring in a way – for much of this mate­rial was pub­lished under Stalin – but it was still fai­r­ly safe, for what cen­sor would dare accuse him of having writ­ten it with ton­gue in cheek?

Another exam­ple of coun­ter­fe­it vra­nyo was recent­ly pas­sed on to me by a colle­a­gue, who had run across it in a 1946 issue of the pub­li­cati­on Sovyetskaya Latviya. A Russian cir­cus had been visi­ting Latvia, and the Latvian repor­ter embel­lished his sto­ry about it with a con­trast between the methods of Western and Soviet lion tamers. Whereas the Western lion tamer would only enter the cage bea­ring whips and guns, said the report, his Soviet coun­ter­part nee­ded none of these adjuncts sin­ce the moral super­i­o­ri­ty of Soviet man was qui­te enou­gh to domi­na­te the king of beasts unai­ded. Clearly the wri­ter of this article was expres­sing a pro­test, and such pro­tes­ti­ve mimic­ry may well play a much big­ger part in inspi­ring Soviet vra­nyo than one might at first ima­gi­ne. It is not alwa­ys so unques­ti­o­na­bly pre­sent as in the two exam­ples just given; in fact, it is only rare­ly possi­ble to be abso­lu­te­ly cer­ta­in that one has detec­ted a real case of spu­ri­ous vra­nyo. This very fact hel­ps to boost the effecti­ve­ness of vra­nyo in what is, from the autho­ri­ties’ view­point, its main role – the destructi­on of lan­gu­age as a vehicle of communication.

The Role of the Listener

So much for the vrun’s atti­tu­de toward his own vra­nyo. We must now exa­mi­ne further his atti­tu­de toward his Victim, It has alrea­dy been noted that he expects to be lis­te­ned to respect­fully and seri­ous­ly, and it seems to the wri­ter that this much is his due. Many Soviet con­tact-men are decent enou­gh peo­ple, and if it is part of the­ir offi­cial duty to delu­ge the fore­igner with vra­nyo, that is har­dly suf­fi­ci­ent rea­son for making them feel foo­lish by showing obvi­ous signs of disbe­lief, still less by try­ing to catch them out and, as it were, rub the­ir noses in the­ir own roman­cings. It may be irri­ta­ting to be told – as has often hap­pe­ned to fore­ign stu­dents in Russia – that Soviet rea­ders in Moscow’s Lenin Library can easi­ly obta­in access to any book they want, inclu­ding the works of Trotsky, Zinoviev, and George Orwell. But this aga­in is no excuse for beha­ving as some Victims have been known to do – qui­te natu­rally, but sure­ly mis­ta­ken­ly – in making the offen­ding vrun show them all the vari­ous cata­lo­gu­es in order to expo­se the who­le sto­ry as an inven­ti­on. Of cour­se it was; but some things do not need dispro­ving. And in attempting to demon­stra­te the fal­se­ho­od of a given pie­ce of vra­nyo, it is all too easy to insult some harmless vrun by imply­ing that it was a pie­ce of lozh all along.

Even accre­di­ted Western experts on the Soviet Union have not alwa­ys avo­i­ded such tact­les­sness. They have been known to go to immen­se unne­cessa­ry pains in order to refu­te Soviet {page 12} sta­te­ments or han­douts which eve­ry­o­ne on both sides with a fracti­on of sen­se reco­gni­zed all along as undi­lu­ted vra­nyo. It is as absurd to spend time and ener­gy refu­ting many „bla­tant forms of modern Soviet vra­nyo as it would be to del­ve into the archi­ves of the 1812 Campaign in order to dispro­ve General Ivolgin’s claim to have ser­ved as Napoleon’s page.

Soviet visi­tors abroad do not com­mit such errors of tact­les­sness by cru­elly stripping the faca­de off a good pie­ce of vra­nyo utte­red by the­ir Western hosts. Not that Western citi­zens usu­ally have the talent or inc­li­nati­on to go in for vra­nyo on any­thing like the Russian sca­le, but the point here is that many Russians think they do. This is a pro­duct of the „mirror-image psy­cho­lo­gy“ (of which the author has writ­ten elsewhere),[6] whe­re­by the gene­ral run of less per­cep­ti­ve Soviet citi­zens, when tra­ve­ling abroad, tend to miss the rea­li­ty in what is around them and to see only an image of the­ir own soci­e­ty. The pro­cess entails exag­ge­ra­ting the defects of cer­ta­in Western soci­e­ties (lack of fre­e­dom, the aggres­si­ve­ness of lea­ding sta­te­smen, inequa­li­ties of inco­me, etc.) to the point whe­re they almost begin to reach Soviet levels in the visi­tor’s mind. Mirror-image psy­cho­lo­gy can be carried to fan­tas­tic len­gths, as when, for exam­ple, it is implied that the num­ber of Negroes lyn­ched in the United States exce­eds the num­ber of Soviet citi­zens killed by Stalin.

In view of this mirror-image psy­cho­lo­gy, it is not sur­pri­sing that Soviet visi­tors to Western coun­tries often ima­gi­ne that they are being tre­a­ted to an exhi­bi­ti­on of Western vra­nyo when in fact they are not. The wri­ter has often noti­ced this when con­ducting Soviet visi­tors around Oxford colle­ges. Sometimes one has only to make the most inno­cent remark of indispu­table vera­ci­ty (such as „this is a typi­cal under­gra­dua­te’s room“) to see a chan­ge come over the visi­tor’s face as he com­poses it in an atti­tu­de of respect­ful seri­ousness – which does not, however, enti­re­ly con­ce­al his com­ple­te disbe­lief. The vra­nyo has begun, he has conclu­ded, and as one man of the world to ano­ther he pro­po­ses to rece­i­ve it with due solem­ni­ty after all, his own turn will come later. There has to be some give and take in these mat­ters. For, as Dostoyevsky enun­ci­a­ted near­ly a cen­tu­ry ago, „A deli­ca­te reci­pro­ci­ty of vra­nyo is almost the first con­di­ti­on of Russian soci­e­ty – of all Russian mee­tings, par­ties, clubs, asso­ci­ati­ons, etc.“

Tactful Tactics

While the Soviet vrun does not expect to be dispro­ved or otherwi­se shown up and in my opi­ni­on is entit­led to this cour­te­sy, the ques­ti­on rema­ins; Does he expect to be belie­ved? Most cer­ta­in­ly not. In fact, the­re could be no gre­a­ter mis­ta­ke than to ima­gi­ne that vra­nyo is meant to be taken seri­ous­ly: it is meant to be accep­ted with a seri­ous and respect­ful coun­te­nan­ce, but that is an enti­re­ly dif­fe­rent thing. This may {page 13} seem a sur­pri­sing sta­te of affairs, but a momen­t’s thou­ght will show why it is not qui­te so unna­tu­ral after all.

By belie­ving lite­rally a pie­ce of vra­nyo (a phe­no­me­non sur­pri­sin­g­ly com­mon among the more gul­lible Western visi­tors to Russia), the Victim levels a deadly insult at his host’s inven­ti­ve powers, imply­ing in effect that these have not been called into play at all. There is no fun in fee­ding vra­nyo to an inno­cent who hap­pi­ly swallows it all with an expres­si­on of bea­ti­fic sil­li­ness on his face. For this rea­son most Soviet con­tact-men, when dea­ling with Western visi­tors, pre­fer having to con­tend with a tact­ful skep­tic rather than with a dupe or fellow-tra­ve­ler, both of which are types that have alwa­ys arou­sed deep suspi­ci­on in the Soviet mind. There must be some­thing wrong (it is felt) with some­o­ne who swallows the offi­cial Soviet line whi­le under no com­pul­si­on wha­te­ver to do so.

If the Victim is expec­ted to show nei­ther belief nor disbe­lief when con­fron­ted with vra­nyo, then what is he sup­po­sed to show? This is per­ha­ps the most inte­res­ting ques­ti­on rai­sed by vra­nyo, and also the most dif­ficult to answer. Roughly, what the Victim is called upon to do is to con­vey subt­ly, almost tele­pa­thi­cally, that he is aware of what is going on, that he appre­ci­a­tes the per­for­man­ce and does not despi­se his Soviet host sim­ply because the con­di­ti­ons of the latter„s offi­ce obli­ged him to put it on.

The reward for such tact can be gre­at, for it leads to that curi­ous inti­ma­cy which can exist only between Soviet Russians, or between a Soviet Russian and a fore­igner who has taken the trouble to instruct him­self in the nice­ties of vra­nyo. The con­ver­sati­on rip­plies on about housing sche­mes, wor­kers’ pensi­ons – even about hor­des of Soviet holi­day-makers con­ver­ging on the Black Sea coast in the­ir own cars. But, behind the trum­pe­tings of vra­nyo, an elusi­ve and scar­ce­ly audi­ble coun­ter­point is being pla­yed and a genui­ne human relati­on­ship is being cre­a­ted. Exactly what is the sub­stan­ce of this almost sub­con­s­ci­ous com­mu­ni­on I am not even sure. At times Russians seem to be pro­jecting a cer­ta­in skep­ti­cism about the Soviet sys­tem, for of cour­se some Soviet con­tact-men are more or less disa­f­fec­ted bene­ath the pub­lic postu­res which they are com­pelled to assu­me. Yet such tele­pa­thic com­mu­ni­cati­on seems to be possi­ble also with con­tact-men who appear enti­re­ly free from disaffection.

Since rules are meant to have excep­ti­ons, the author will per­ha­ps be excused for pro­ce­e­ding to qua­li­fy the impres­si­on he may have given ear­lier that a pie­ce of Soviet vra­nyo should under no cir­cum­stan­ces be punctu­red by the Victim. If such punctu­rings are admi­nis­te­red with a pro­per cho­ice of timing and to a care­fully selec­ted vrun, they can some­ti­mes lead to deli­ght­ful rap­pro­che­ments. This may even hap­pen acci­den­tally An English visi­tor to Moscow once was asking an Intourist girl in my pre­sen­ce to direct him to a typi­cal cafe used by ordi­na­ry Moscow wor­kers. She was solemn­ly sen­ding him off to the {page 14} Ararat or the Aragve – a superb pie­ce of off-the-cuff vra­nyo sin­ce this was like directing him to the Ritz or the WaldorfAstoria. I do not know whe­ther it was she or I who star­ted lau­ghing first, but it was clear we were lau­ghing about the same thing.

This also brings out ano­ther basic fea­tu­re of vra­nyo. Although it may have beco­me part­ly a tra­gic phe­no­me­non under com­mu­nism, it was, in its ori­gi­nal form, meant to be enjoyed. At its best it still is a means of adding spi­ce to life. Andreyev, in his article quo­ted ear­lier, makes this point well when he has one of his ima­gi­na­ry vruni say: „I don’t care if peo­ple do find me out [in vra­nyo]. It’s only right that tru­th should tri­um­ph. I value tru­th and respect it. But befo­re one is found out, one does seem to come to life for a moment.“[7] Indeed, the fact that vra­nyo is still so much in vogue nowa­da­ys may well be pre­ci­se­ly because it is a means of enli­ve­ning the drab­ness of Soviet life — a par­ticu­lar­ly appro­pri­a­te means, sin­ce the offi­cial doctri­ne that life in the Soviet Union is some­how more live­ly and exhi­la­ra­ting than elsewhe­re is itself an extre­me exam­ple of vranyo.

The Premier Vrun

So far we have exa­mi­ned modern Soviet vra­nyo pri­ma­ri­ly in the con­text of per­so­nal relati­ons between Western citi­zens and Soviet repre­sen­ta­ti­ves in cul­tu­ral con­tacts, on dele­gati­ons, and the like. But the­re is also, of cour­se, the much wider field of Russian-to-Russian vra­nyo, as well as the inter­me­di­a­te situati­on in which a pie­ce of Russian-to-Russian vra­nyo is staged in the pre­sen­ce of a fore­igner. Many superb instan­ces of the lat­ter fell in the path of Mr. Richard Nixon when he made his event­ful visit to Russia in 1959 as Vice-President of the United States. The visit had been pre­ce­ded by some American agi­tati­on on behalf of the peo­ples „ensla­ved“ under com­mu­nism. This pre­lu­de pro­vi­ded a won­der­ful ope­ning for Mr. Khrushchev, who, when his mind is not on more impor­tant things, yields to no one in his mas­te­ry of vranyo.

The Soviet Premier was more than equal to this occasi­on, con­ducting his dis­tingu­ished guest along the Moscow River in a boat and hal­ting whe­re­ver he saw a group of Soviet holi­da­y­ma­kers to ask them demon­stra­ti­ve­ly whe­ther or not they con­si­de­red them­sel­ves „sla­ves.“ To this a lau­ghing „No!“ was eve­ry­whe­re the una­ni­mous respon­se. If my memo­ry of the press reports ser­ves me correct­ly, Mr. Nixon at one point com­pla­i­ned to his host that this per­for­man­ce had been enac­ted no less than twel­ve times. But in dra­wing atten­ti­on to this rich epi­so­de, I am not try­ing to imply that in fact these Soviet holi­day-makers all con­si­de­red them­sel­ves ensla­ved, for that would be to sug­gest too much of a direct con­necti­on (albe­it an inver­ted {page 15} one) between vra­nyo and the tru­th. Still less am I sug­ges­ting that the encoun­ters had been rig­ged or rehear­sed in advan­ce. That would not have been necessa­ry, for Mr. Khrushchev could rely on the Russian’s instincti­ve feel for a vra­nyo-situati­on, com­bi­ned with pru­den­ce and the Russian love of gul­ling the fore­igner, to car­ry the demon­strati­on through.

Similar demon­strati­ons may be enac­ted on more domes­tic occasi­ons. For instan­ce, one took pla­ce at the ope­ning of the 22nd Congress of the Soviet Communist Party in Moscow on October 17, 1961. As The Times (London) deli­ca­te­ly put it on the following day, Mr. Khrushchev „could allow him­self the qua­int­ly demo­cra­tic gestu­re of pee­ring into the vast hall as he asked whe­ther the­re were any objecti­ons to the lists of names pro­po­sed for the con­fe­ren­ce Presidium. ‚Help me,‘ he asked, ‚Are the­re any objecti­ons? The hall is big.’“

A refe­ren­ce back to one of our 19th cen­tu­ry autho­ri­ties brings out ano­ther way in which tra­di­ti­o­nal Russian vra­nyo has beco­me insti­tu­ti­o­na­li­zed under Soviet con­di­ti­ons. Andreyev writes:

“Pan-Russian fatu­ous vra­nyo has even insti­tu­ted spe­cial fes­ti­vals for itself. These are jubi­le­es. No sin­gle Western European inven­ti­on has taken hold so fir­mly amon­gst us, and none has rece­i­ved such a spe­ci­fi­cally Russian coloring.”

To jubi­le­es Andreyev joins anni­ver­sa­ry cele­brati­ons in honor of „a sin­gle wet­ting in the rain“ and „ten-year anni­ver­sa­ries of the intro­ducti­on of trou­ser-stra­ps and the abo­li­ti­on of high heels.“ Such anni­ver­sa­ries are now atta­ched more spe­ci­fi­cally to cul­tu­ral and poli­ti­cal occasi­ons, but they are cer­ta­in­ly no less nume­rous, as refe­ren­ce to the Soviet press abun­dant­ly shows Nor does the atten­dant atmosphe­re seem to have chan­ged gre­at­ly from that which caused Andreyev to be bit­ter­ly offen­ded in his nati­o­nal pri­de „by tho­se who have made Baron Munchhausen the alle­ged­ly una­ppro­a­chable ide­al of the vrun.“

In tou­ching brie­fly on the wider poli­ti­cal use of Soviet vra­nyo, the author has the fee­ling of lea­ving the narrow chan­nel of this essay for the hazards of an unchar­ted oce­an. But no attempt will be made here to do the char­ting. Let it suf­fi­ce to note that Soviet agricul­tu­re and the peren­nial topic of catching up with America are two par­ticu­lar­ly rich fishin­g­grounds. But the richest ground of all is, of cour­se, that which embra­ces the long-stan­ding Soviet claims to the possessi­on of fre­e­dom of electi­ons, of spe­ech and press, toge­ther with the asso­ci­a­ted pre­sen­tati­on of Soviet soci­e­ty as an ide­al kind of libe­ral, demo­cra­tic com­mu­ni­ty like some­thing dre­a­med up by a celes­tial tro­i­ka con­sis­ting of Pericles, George Washington, and John Stuart Mill.

— — -

[1] „Vserossiiskoe vra­nyo,“ Polnoe sobra­nie sochi­ne­nii, St. Petersburg, 1913, Vol. V.

[2] Ibid., pp. 225 – 26.

[3] „Nechto o vra­nye,“ Diary of a Writer, 1873, XV.

[4] Italics added.

[5] By „con­tact-men“ I mean tho­se Soviet citi­zensin­ter­pre­ters, Intourist gui­des, dele­ga­tes and the like – who are, as it were offi­ci­ally licen­sed to com­mu­ni­ca­te (or fail to com­mu­ni­ca­te) with foreigners.

[6] Under Soviet Skins, London, 1961, p. 174.

[7] Italics added. {ita­lics missing}

Pouť do země svaté (יִשְׂרָאֵל)

Pouť do země sva­té, den prv­ní a druhý

Dělám si z tať­ky sran­du, že z nás dvou vypa­dám důvě­ry­hod­ně­ji – mě vždyc­ky odmáv­nou a pak čekám, až si on sun­dá a zase nan­dá všech­ny svrch­ní vrst­vy – ale teda že se to sta­ne i na Izraelské kon­t­ro­le, ta už oprav­du nechá­pu. Mě, vla­sa­té­ho mla­dé­ho anar­chis­tu necha­jí na poko­ji, a cel­ní­ho ana­ly­ti­ka si berou na poho­vor? No, kaž­do­pád­ně nás pus­ti­li do Svaté země, kte­rá nás při­ví­ta­la vzteklou bou­ří – Jehova se ale chtěl asi jen před­vést, nebe se vybou­ři­lo a v Jeruzalémě už pršet pře­sta­lo. Bydlíme tady v nád­her­ně potrhlém hote­lu, kte­rý vypa­dá jako pře­pl­ně­né sta­ro­žit­nic­tví, kou­sek od ultra­or­to­dox­ní čtvr­ti, ve sple­ti neprav­dě­po­dob­né kli­ka­tých uli­ček, zane­řá­dě­ných dvor­ků a prů­cho­dů. Nádhera, i když jíd­lo se tady v jed­nu ráno shá­ně­lo hůř (nako­nec jsme našli napros­to arche­ty­pál­ní non stop piz­zér­ku). Říkám si, že už jsem těch blíz­ko­vý­chod­ních měst pár viděl, ale tohle je zas něco nové­ho. Jsem nad­še­ný.
Ráno jsme si kou­pi­li napros­to výbor­nou sní­da­ni v míst­ní pekár­ně (péct tady oprav­du umí) a vyda­li se do samot­né­ho staré­ho měs­ta. Prvně nicmé­ně musím zmí­nit, že za svět­la to nevy­pa­da­lo o moc líp než v noci, spíš hůř, pro­to­že binec nescho­va­la tma. A že ho tady mají. Tohle je oprav­du nej­bor­del­něj­ší měs­to, co jsem pro­za­tím viděl. Tbilisi mě tím fas­ci­no­va­lo, ale v Tbilisi to bylo opro­ti tomuhle ješ­tě mír­né. Ne teda že by tady snad byly švá­bi a kry­sy a smrad, spíš jde o neu­tu­cha­jí­cí cha­os – kaž­dý dům má napří­klad ale­spoň tři oka­py v růz­ných neprav­dě­po­dob­ných úhlech, ani jeden funkč­ní. Kabely tady vedou tak nějak orga­nic­ky a nesty­da­tě z chuchlu do chuchlu. Na stře­chách jsou poho­ze­né napros­to neprav­dě­po­dob­né věci, kte­ré nechá­pu, jak se tam moh­ly dostat (deset tro­jme­t­ro­vých sate­lit­ních talí­řů, tucet nákup­ních vozí­ků, bytel­ná alma­ra, pes…). A koš tady, ale­spoň někte­ří, vyná­še­jí do křo­ví. A to i v té orto­dox­ní čtvr­ti. Vlastně mi při­jde, že v mus­lim­ských čás­tech mají pořá­dek vět­ší.
Staré Město samé je uchvat­né, a pře­kva­pi­vě živé. Žádná vypre­pa­ro­va­ná expo­zi­ce UNESCO – ulič­ky jsou maleb­ně lemo­va­né stán­ky jako v Marakéši, ale zatím­co tam byly jas­ně cíle­né na turis­ty, tady si člo­věk kou­pí klid­ně vyba­ve­ní do domác­nos­ti, dro­ge­rii, škol­ní pomůc­ky nebo spor­tov­ní oble­če­ní. Zároveň je to ale samo­zřej­mě Jerusalém, asi nej­svě­těj­ší mís­to na svě­tě, a na kaž­dém kro­ku je něco ke kou­ká­ní. A jaké­mu – občas se stá­vá, že si něco slav­né­ho před­sta­vu­je­te mno­hem vět­ší, než to pak ve sku­teč­nos­ti najde­te. Ale chrám Božího hro­bu je ohrom­ný! A Chrámovou horu se nám nako­nec ani nechtě­lo pro­chá­zet celou, pro­to­že se nádvo­ří a zahra­dy táh­nou pořád dál. Snad jen Křížová ces­ta je bez vyzna­če­ní a bez vět­ší­ho zájmu. A Golgota tedy už dáv­no není kopec. Nakonec jsme Starým měs­tem cho­di­li až do setmě­ní a ako­rát nám to vyšlo. Nestihli jsme jen Olivovou horu, kte­rou jsme si pro­hléd­li jen z úpa­tí z Gethsamenských zahrad.
Pak jsme si pro­šli ješ­tě moder­něj­ší část Jeruzaléma, kde to vypa­dá – inu, moder­ně, co bys­te čeka­li. Jediné, co se vymy­ká Evropě, jsou po bul­vá­rech kor­zu­jí­cí po zuby ozbro­je­né vojandy.

Zajímavosti:
-Opravdu tady cho­dí v kom­plet tra­dič­ním židov­ském úbo­ru, s jar­mul­ka­mi, pej­zy a vůbec. Jistě, ne všich­ni, ale v oblas­ti, kde jsme, klid­ně tak 90 % míst­ních Izraelců
-Ve starém měs­tě jsou uli­ce, kam smí jen mus­li­mo­vé
-Bezpečnost je tady vyso­ká, ale není to tak, že by vás co chví­li kon­t­ro­lo­va­li. Vlastně nás pořád­ně nekon­t­ro­lo­va­li ani jed­nou. Jen ke Zdi nářků jsme muse­li pro­jít detek­to­rem kovů, kte­rý byl ale pod­le nálep­ky košér a asi kvů­li tomu moc nefun­go­val, pro­to­že nám nepí­pa­lo nic.
-Obědvali jsme v arab­ské restau­ra­ci, kde se v něja­kém přá­tel­ském mul­ti­kul­ti roz­ma­ru roz­hod­li všu­de vyle­pit napros­to odpor­ně kýčo­vi­tou vánoč­ní výzdo­bu se Santa Clausem a nazdo­bit stro­mek.
-Turisty se tady roz­hod­ně nesna­ží zahl­tit infor­ma­ce­mi, nao­pak, na sever­ní hrad­by jsme se málem nedo­sta­li – nako­nec jsme vytr­va­li a napo­tře­tí našli správ­né­ho klíč­ní­ka.
-Řidiči jsou tady neu­vě­ři­tel­ně netr­pě­li­ví a neu­stá­le trou­bí, jakmi­le někdo nevy­star­tu­je na zele­nou ihned. Což je úpl­ně odliš­ný způ­sob neu­stá­lé­ho trou­be­ní od neu­stá­lé­ho vese­lé­ho trou­be­ní v Jerevanu a neu­stá­lé­ho vztek­lé­ho trou­be­ní v Tbilisi. A čas­té­ho nasra­né­ho trou­be­ní u nás.

Den tře­tí

Přivítali jsme si, abychom toho dnes stih­li co nej­ví­ce, a díky tomu si uži­li ran­ní Jeruzalémskou zácpu. Nicméně pus­ti­li jsme si best of klezmer a pro­dra­li se do pouš­tě, smě­rem k Jerichu a Mrtvému moři. Jericho oprav­du nemá hrad­by, tak­že na té pís­nič­ce asi něco bude, na dru­hou stra­nu, proč pro­bo­ha Židé násle­do­va­li mesi­á­še, kte­rý jim nasli­bo­val všech­no mož­né jen aby je po letech blou­dě­ní dove­dl do pouš­tě s odpor­ně sla­ným jeze­rem, to úpl­ně nechá­pu.
No, dob­rá, navští­vi­li jsme ces­tou po bře­hu Mrtvého moře i národ­ní park Ein Gedi, a do toho bych se klid­ně ješ­tě někdy zavést nechal. Sice jsou to jen dva malá údo­líč­ka zele­ně mezi hora­mi žlu­té­ho kame­ní, ale jsou to pěk­ná údo­líč­ka a impo­zant­ní hory. Akorát se prý Izraelcům poda­ři­lo je vysu­šit, a teď se je po zno­vuvy­sa­ze­ní sna­ží zachrá­nit. A to tu vodu z nich roz­hod­ně nepro­dá­va­jí lev­ně!
Mrtvé moře samé je oprav­du mrt­vé – sla­né až do hoř­ka a taky doce­la špi­na­vé – tedy mož­ná to před sezo­nou vyčis­tí, ale sůl neu­stá­le krys­ta­li­zu­jí­cí na bře­hu všech­ny sáč­ky, lah­ve a oba­ly krás­ně zakon­zer­vu­je návštěv­ní­ko­vi na odiv. Taky je teda v zimě pře­ce jen doce­la stu­de­né, tak­že jsme se nekou­pa­li, což mě lehce mrzí. Jsem zvě­da­vý, jaké to je.
Nakonec jsme dora­zi­li k Masadě, což je nedo­byt­ná pev­nost, kte­rou si Hérodés nechal zbu­do­vat na nezdo­la­tel­né sto­lo­vé hoře, aby ji o 70 let poz­dě­ji dobi­li Římané posta­ve­ním obří­ho náspu. Opravdu impo­zant­ní podí­va­ná, pev­nost je gigan­tic­ká, má mimo­ji­né pla­vec­ký bazén, něko­lik láz­ní, slo­ži­tý sys­tém kaná­lů, tune­lů a cis­te­ren pro napá­je­ní před­cho­zí­ho, a tři palá­co­vé kom­plexy, a navíc děsi­vý pří­běh o obrán­cích, kte­ří rad­ši než aby se Římanům vzdal, si taha­li slám­ky, kdo koho pod­říz­ne. Víme to ze zápi­su jed­no­ho, co se Římanům vzda­li a pak jim dělal ces­to­pis­ce. Nevím, jaký mít pocit z toho, že dneš­ní Izraelci jsou na tohle nato­lik hrdí, že zde tra­dič­ně sklá­da­jí vojen­skou pří­sa­hu. Z his­to­ric­ké­ho výzku­mu to totiž vypa­dá, že obrán­ci byli krom nábo­žen­ských fana­ti­ků taky ban­da lupi­čů, co ple­ni­la ves­ni­ce v oko­lí. Inu, mož­ná to dává vět­ší smy­sl, když se to pře­čte zpra­va. Nicméně, jak říkám, oprav­du impo­zant­ní mís­to. Zvlášť když si jako my uškud­lí­te šeke­ly za lanov­ku a vydrá­pe­te se jedi­nou původ­ní pří­stu­po­vou ces­tou, „Hadí stezkou“, kte­rá se vine po str­mém srá­zu nad vyprah­lý­mi kaňo­ny sla­né pouš­tě. Dostanete se zase na chví­li nad hla­di­nu moře!

Poznatky:
- Dodávkou bez­peč­nost­ní záta­ras IDF nepro­ra­zíš
- Květákovokukuřičný řízek je lasko­mi­na
- K vče­rejš­ku jsem zapo­mněl dodat, že tady umí vařit dob­ré pivo, i když lev­né zrov­na není. No, nic tady není lev­né. Ale zácho­dy jsou zdar­ma, to je vždyc­ky důvod k rados­ti.
- Taky jsem zapo­mněl dodat, že u dve­ří Chrámu boží­ho hro­bu nám kro­ko­měr zahlá­sil 6,66 km.
- Místní (stát­ní, jiné nejsou) hos­te­ly jsou pod­le roz­lo­hy dimen­zo­vá­ny na pří­pad­né uby­to­vá­ní ale­spoň tří pluků

Den čtvr­tý

Byli jsme dnes v Yad Vashem, památ­ní­ku holo­kaus­tu, a žád­né vtip­né postře­hy psát teď nebudu.

Abraham Koplowicz, 14 let, v Osvětimi, ze kte­ré se nevrátil:

Až mi bude dva­cet let
Uvidím celý krás­ný svět
Nasednu na moto­ro­vé­ho ptá­ka
Vznesu se s v něm nad obla­ka
Poletím, poplach­tím v svět krás­ný, daleký
Poletím, poplach­tím přes moře, přes řeky
Oblaka sestrou a vítr mi bude bra­t­rem
Budu žas­nout nad Nilem, Eufratem
(…)

Originál zde: https://poezja.org/utwor/161859-marzenie-abramek-koplowicz/

Expedice Marrakéš (ⵜⴰⴳⵍⴷⵉⵜ ⵏ ⵍⵎⵖⵔⵉⴱ)

Den prv­ní

No páni. Bál jsem se, že mám pří­liš­ná oče­ká­vá­ní a budu zkla­ma­ný, ale Marakéš je oprav­du měs­to jak z tisí­ce a jed­né noci. Bydlíme pří­mo v his­to­ric­kém cen­t­ru – kři­vo­la­ké ulič­ky lemo­va­né stán­ky se vším mož­ným, úzké tak, že se tři lidi ved­le nevle­zou, pokud to teda nejsou maro­kán­ci na skút­ru (jinak se zde nepo­hy­bu­jí), vše ozdo­be­no nespo­čet­ný­mi orna­men­tál­ní­mi řezba­mi, štu­ka­mi a mozai­ka­mi, pol­štá­ři a kober­ci. Večerní náměs­tí je plné všech mož­ných láka­del – hudeb­ní­ci, vypra­vě­či pří­bě­hů, sokol­ní­ci, sou­tě­ží­cí kucha­ři… No co vám budu poví­dat, jsem nadšenej.

Poznatky:
- Moped je zde pěti­míst­né vozi­dlo s kufrem na celo­tý­den­ní nákup
- Taťka je se svým vou­sem „na ISIS“ všu­de oslo­vo­ván „Ali Baba“
- Čaj s mátou tady dáva­jí na uví­ta­nou
- Marokánci jsou něko­mu, kdo fran­couz­ky mlu­ví jen špat­ně, stej­ně nápo­moc­ní, jako ori­gi­nál Francouzi – tedy mini­mál­ně
- Mobilní data tady mají GB za euro
- Skopové s cit­ro­nem je vyni­ka­jí­cí, míst­ní zele­ni­na taky
- Plně vyba­ve­ný obchod se vle­ze i na dva met­ry čtve­reč­ní, když pro­da­va­če umís­tí­te na žeb­řík
- Je to podiv­ný nezvyk, že je tu tep­lo a přes­to se stmí­vá brzo. A v ulič­kách sou­ku je váž­ně cel­kem tma.

Den dru­hý
Ráno zaha­le­kal mue­zín, my si dali crê­pes et con­fi­tu­re, pře­vza­li náš koráb pouš­tě znač­ky Citroen a vyda­li se vstříc sně­ho­bí­lé hrad­bě Atlasu ční­cí nad měs­tem. 183 km nám sice v neko­neč­ných ser­pen­ti­nách zabra­lo přes pět hodin, ale byl to roz­hod­ně jeden z mých nej­lep­ších řidič­ských zážit­ků. Za kaž­dou zákru­tou nový dechbe­rou­cí výhled, a i když nám po vjez­du do hor­ských sou­tě­sek brzy pře­sta­la hrát i posled­ní AM sta­ni­ce, užil jsem si kaž­dý metr.
Odpoledne jsme koneč­ně vystou­pa­li na náhor­ní plo­ši­nu a doje­li do Ait Ben Haddou, kop­ci ole­pe­né­mu měs­teč­kem z blá­ta zapsa­ném v UNESCO. A že je to hez­ké měs­teč­ko. Mají tady konec­kon­ců i hez­ké bláto.

Poznatky:
- Maso na cit­ro­nu je vyni­ka­jí­cí, ale maso na datlích, švest­kách a fících (asi) je ješ­tě mno­hem vyni­ka­jíc­něj­ší
- Cesty tady mají výbor­né, krom úse­ků, kde je i přes to opra­vu­jí, aby byly ješ­tě lep­ší
- Čaj se zde musí nalé­vat z co nej­vět­ší výš­ky – že při tom vyžbrin­dá­te polo­vi­nu na stůl je méně důle­ži­té, než že se nene­chat zahan­bit číš­ní­kem odna­pro­ti. Čekám, kdy vytáh­nou šta­fle
- Zastavili nás krá­lov­ští čet­ní­ci, byli milí a přá­tel­ští a popřá­li nám šťast­nou ces­tu. Vypadá to, že tady má poli­cie tro­chu jiné posta­ve­ní
- Štětinky z opun­cie, kte­ré se vám při jejím jeze­ní zabod­nou do jazy­ka, pře­sta­nou bolet asi tak za 6 hodin

Den tře­tí

Přivstali jsme si, abychom stih­li východ slun­ce, a pak vyra­zi­li do Ouarzazate, brá­ny Sahary. Ta je bohu­žel ješ­tě dal­ších něko­lik hodin jízdy náhor­ní plo­ši­nou, tak­že jsme se na ni nedo­sta­li, ale v Ouarzazate jsme navští­vi­li fil­mo­vá stu­dia, ve kte­rých se točil Ben Hur, Gladiátor i James Bond. V kuli­sách Kingdom Come zrov­na natá­če­li něco bib­lic­ké­ho, ale pro­lez­li jsme pyra­mi­dy, tibet­ský chrám a řec­ký palác a málem roz­sed­li fara­o­nův trůn – je to zába­va, pro­hlí­žet si tu kašír­ku z dru­hé stra­ny. Ani to není moc vel­ké, když na kaž­dý záběr posta­ví­te kame­ru šikov­né jinam, tak vám jed­na chod­ba evi­dent­ně vysta­čí na čtvrt filmu.

Pak jsme se muse­li vydat zpět – tři dny jsou na tuhle zemi málo, má toho v nabíd­ce mno­hem víc – ale ces­ta šla dob­ře, a odpo­led­ne jsme se už v Marakéši potý­ka­li koneč­ně s prv­ním pod­vod­ní­kem – „hlí­dač sou­kro­mé­ho par­ko­viš­tě“. Myslím, že tvr­do­hla­ví Češi bez peněz ho moc nepo­tě­ši­li. A vůbec, vyda­li jsme se zpět na trh nakou­pit suve­ný­ry a pus­ti­li jsme se do smlou­vá­ní.
Prodavači to oči­vid­ně berou jako sou­část své role, a byť ber­ber by asi uhá­dal víc, my se bavi­li, a lep­ší domu vézt kost­ky ambro­vé­ho parfé­mu, než dir­ha­my.
Vrátili jsme se až v noci, jen abychom zjis­ti­li, když nás objed­na­ný taxík pro­bu­dil před budí­kem, že je klid­ně mož­né žít tři dny ve špat­ném časo­vém pás­mu, aniž bys­te si toho muse­li všim­nout. Měsíc tomu zru­ši­li v Maroku stří­dá­ní času – mají teď nastá­lo GMT+1 – a ne všu­de to už stih­li pře­pro­gra­mo­vat, tak­že když se nám mobi­ly auto­ma­tic­ky pře­ho­di­ly o hodi­nu nazpět, byli jsme celou dobu za retardy.

Poznatky:
- Chce to říkat „Ne, díky“, vzhle­dem k počtu nabí­dek vše­ho mož­né­ho, oprav­du čas­to, ale nesta­lo se mi, že by byl někdo vylo­že­ně otrav­ný
- Asi všu­de se dalo pla­tit eury – o to jed­no­du­še­ji, že kurz je 1:10
- Silnice jsou tady širo­ké a v dob­rém sta­vu, nejez­dí se tady rych­le a mimo měs­to není moc pro­voz, ale teda pořád je to občas pěk­ný ori­en­tál­ní cha­os, když se řidi­či začnou pokou­šet objet ucpa­nou kři­žo­vat­ku v pro­tismě­ru. Ale sta­či­lo počkat dvě zele­né upro­střed a vyje­li jsme
- Možná to pořád bylo pře­hled­něj­ší, než když začli pro­voz na takřka prázd­ném par­ko­viš­ti orga­ni­zo­vat čty­ři míst­ní kme­ti záro­veň
- Král si asi sple­tl výraz pro zahra­du a národ­ní park – palá­co­vé zahra­dy mají cel­kem roz­lo­hu něko­li­ka letišť
- Mimochodem, před­tím tady měni­li čas hned čty­ři­krát. Normálně na let­ní, ale na rama­dán na chvil­ku zase zpět, aby se jim snáz dodr­žo­val půst.
- V hor­ských ves­ni­cích ženy vět­ši­nou oprav­du nosí hávy a šát­ky, ovšem co nej­ba­rev­něj­ší. Růžová je, zdá se, letos nová čer­ná
- A pope­lá­ři tady jez­dí s oslí­ky. Nevím proč, pení­ze asi nechy­bí, pro­to­že uklí­ze­jí svě­do­mi­tě – mož­ná mají oslí­ci odbory?